Asi není pochyb, že Sonisphere je koncertní událostí roku a největším rockovým svátkem v dějinách naší země. Od začátku se probíral fakt, že se poprvé na scéně sejde takzvaná Big Four, tedy čtveřice lídrů thrashmetalové scény. Ano, skutečně tomu tak bylo, ale realita byla kapku jiná a stejně to nakonec z mnoha a mnoha důvodů skončilo jako koncert Metalliky s velmi luxusním supportem, leč v mnoha případech naprosto hanebně poškozeným.

Metallica na scénu nastoupila krátce po jedenácté a po filmovém intru spustila. Pódium bylo důkladně upraveno jejím potřebám. A svůj účel plnilo dokonale. James Hetfield byl chvíli u mikrofonu, chvíli postával za bicí soupravou, hitovku "Fade To Black" zase strávil na vyšším podlaží pódia, zkrátka to byla impozantní show spojená s projekcí a mnoha promyšlenými efektními momenty, což samozřejmě publikum kvitovalo s povděkem a zpívalo s kapelou, jak jen to šlo. Drobná potíž byla jen v tom, že hlasitost byla nastavena velmi rozumným způsobem, a tak v kotli byly slyšet hlavně neotesané a ultrašpatné pěvecké výkony vesnických metalistů, kteří potřebovali na plné kolo prezentovat svou znalost repertoáru.

Na pódiu to naštěstí vypadalo o mnoho lépe, jenže zub času je neúprosný a zahryzává se hluboko do útrob téhle legendy. Prostoje mezi jednotlivými songy velmi dobře ukazovaly, kdy si Lars Ulrich chodí pomáhat do zákulisí kyslíkem. Na něm je totiž únava nejmarkantnější. Projekce krásně zobrazovala jeho pekelné soustředění, ale i stupňující se vyčerpanost z fyzicky velmi náročné hry. Slabší chvilky si vybíral i kytarový mág Kirk Hammett, který několikrát silně zaplaval v tonalitě, což zatahalo za uši zejména u již zmiňované "Fade To Black". Nejlépe tak dopadl frontman Hetfield sršící jistotou pěveckou i herní. Ne nadarmo je to nekorunovaný král doprovodné kytary.

Těžko říct, proč v odpoledních hodinách hrající Megadeth obdrželi tak strašlivě hanebný zvuk a proč vypadali jako chudí příbuzní. Ale hlavu si s tím nelámali a Dave Mustaine oděn v bílé košili sypal jeden jedovatý riff za druhým a se svým parťákem Chrisem Broderickem se přetahoval o titul nejlepšího kytaristy festivalu. Vzhledem k tomu, že páteř vystoupení tvořilo dvacetileté album "Rust In Peace", závody přece jen vyhrál zrzavý lídr kapely. Ten takřka nepostál a byl až nezvykle dynamický, dost překvapil i svou výřečností. Metalový kvartet je momentálně v obdivuhodné formě a z thrashových legend působil skvělým dojmem. Možná za tím bude jen konkurenční boj kapel, protože v lepším čase a s lepším zvukem by Megadeth byli jednoznačně nejlepší kapelou festivalu.

Stejně krutý zvukový direkt dostali i Anthrax, kteří se s ním vypořádali se ctí a odehráli velmi kvalitní set. Dokonce dali vzpomenout i na zesnulého Ronnieho Jamese Dia, za což jim jde jednoznačný palec nahoru. Ale jinak se potvrdila skutečnost, že jsou nejméně známým článkem Big Four, takže i přes slušný kotel měli velmi slabý ohlas, protože je publikum prostě a jednoduše nezná, a reakce byla velmi velmi vlažná, ale i přes toto vše se nakonec nejkontroverznějším prvkem stali poslední z velikánů.

Slayer zahráli technicky dokonale zvládnutý set, zvuk měli perfektní, ale dál? Dál v podstatě nic. Skalní fanoušci samozřejmě mlátili hlavami a hrozili při každém songu, avšak neortodoxní jádro fanoušků se radši postupně vydalo jinam. To pekelný metalový stroj přešel do módu kolovrátek a začal chrlit monotónně jeden song za druhým. To by byla chvályhodná činnost, pokud by nebyly jeden jako druhý. Pódiová show také probíhala na úrovni statických výkonů. Takhle jsem se jen přesvědčil, že řadovému fandovi metalu stačí Slayer vidět jednou za život, a vydal se k druhé stagei, kde se odehrávalo jedno z největších překvapení festivalu.

Rise Against, zcela neprávem na druhé stagei, překypovali energií a i festivalové pódium jim bylo malé. Výborná energická muzika plná melodických pasáží působila jako životabudič. Podobně jako před nimi výborní Stone Sour, ale hlavně grungeová legenda Alice In Chains na hlavní scéně. Tam už nešlo jinak a probil jsem se davem až k bariéře oddělující kotel od Golden Circle. Pohled dovnitř byl hodně zvláštní. Poloprázdný plac byl obsazen znuděnými posedávajícími lidmi, kterým na první pohled kapela moc neříkala. Ale strhující výkon korunovaný megahitem "Check My Brain" je nakonec zvedl ze země a lidský přístup donutil i fandit. AIC podali perfektní výkon plný silných momentů a občas i prohodili nějaké to slovo česky, což vždy potěší našince. S odstupem času nakonec vyplývají jako jednoznačně nejlepší kapela festu. Tady již není co vytýkat.

Na rozdíl od takového vystoupení Debustrolu. Ti, hodni své intelektuální úrovně, zahájili set výkřikem: "Všichni si userte!" A druhý pozdrav zněl: "Nazdar sračky!" No, tak nějak by měl soudný návštěvník titulovat kapelu. Na akci neměli co pohledávat a rozhodně neměli přijít na druhou scénu. Tam by se daleko lépe vyjímal třeba Krucipüsk, který figuroval ve stanové stagei. Tady se musím omluvit, ale reportáž z ní nepodám, protože nebylo v silách běžného smrtelníka, aby sledoval dvě velké scény a ještě se zabýval třetí, kde se předvádějí veskrze kapely lokálního formátu. Začátek první kapely Komunál byl dostatečným argumentem, proč se již nevracet.

Dvě velké scény byly fajn. Zahraniční kapely nelze hodnotit jinak než kladně ve všech případech. Koncepce festivalu byla nadprůměrná, občerstvení na velmi slušné úrovni, a to i cenově. Dalším obrovským pozitivem bylo prostorné stanové městečko, kde nebyl nejmenší problém najít místo i pozdě večer. A tak jedinou kaňkou na kráse bylo prachsprosté zvukařské zaříznutí Megadeth a Anthrax a pak všudypřítomní opilci, kteří se povalovali všude možně a dost otravovali život ostatním návštěvníkům. Jenže to není vina festivalů, ale mentality lidí. Sonisphere se úspěšně uvedl na našem území, fanoušky si našel a snad se za rok vrátí, protože konečně u nás nabídl skutečně hvězdný lineup.