Pro část návštěvníků ovšem koncert nezačal příliš dobře. V době, kdy měla show začínat, se ještě významná část publika tísnila před vstupy do O2 areny. Ačkoli jindy nadáváme na zpoždění, ve čtvrtek by se větší zdržení hodilo - Elton John totiž neměl předskokana a začínal asi jen deset minut po osmé. Je jasné, že velký podíl na tom mají samotní návštěvníci, kteří zkrátka měli přijít dříve, ovšem i správce O2 areny mohl u téměř vyprodaného koncertu s něčím takovým počítat a alespoň otevřít všechny možné vchody, a hlavně aktivovat více turniketů. Ve chvíli, kdy na cca šest bezpečnostních rámů fungují tři, si kladete otázku, kdo, čím a jestli vůbec přemýšlel.

Nutno ale podotknout, že opozdilci až o tolik nepřišli. Snad možná "Saturday Night's Alright (For Fighting)" je může mrzet, ale především v této první fázi koncertu se zvukař, od něhož jsem stál pár metrů, pral s intenzitou jednotlivých nástrojů. Dost často některý z nich přehlušily ostatní nebo nebylo samotnému Eltonovi dobře rozumět. Ani ostře řezavý zvuk jeho klavíru nebyl moc příjemný. Naštěstí se toto po prvních několika skladbách výrazně vylepšilo a zvukové nedostatky se pak už objevovaly jen zřídka.

Elton John vydal poslední studiové album před čtyřmi roky, a tak se toto turné neslo především na hitech, kterých má už tolik, že bylo nemožné je do dvouapůlhodinového koncertu vklínit všechny. Chyběly věci jako "Nikita", "Can You Feel The Love Tonight" nebo "I Want Love". Možná ze setlistu vypadly na úkor několika méně známých jako "Take Me To The Pilot" nebo dvojice z alba "Madman Across The Water". Rozhodně to ale nebylo na škodu. Těchto pár kousků totiž představilo nositele řádu britského impéria v trošku jiném světle a některé možná donutí fanoušky vrátit se ke starším deskám a jejich méně profláknutým písničkám. Podle toho, jak je zpěvák hrál, to za to stojí.

Onen několikrát zmiňovaný přechod k důchodovému věku nebyl na zpěvákovi prakticky znát. Možná se opět ještě víc zakulatil a za klavírem je takový klidnější, ale jinak je pořád rošťákem, který si umí užívat. Jen tu velkou show už přenechává mladším. Do Prahy přivezl velmi jednoduché pódium, s poměrně střídmým světelným parkem a světelnou stěnou, která byla nejčastěji laděná do třpytivé noční oblohy a jen sem tam na ní probíhala nějaká animace. Jeho letošní koncerty jsou zkrátka především o hudbě.

Za zády mu hrála kapela složená z muzikantů, kteří s ním hrají už nějaký ten rok, a není tedy divu, že vzájemná spolupráce je těmi lety vybroušená k dokonalosti. Co ovšem bylo tentokrát jinak, byl samotný Elton John. Že je skvělým pianistou, se pochopitelně ví už dávno, ale teprve teď šel v tomto svém umu ještě více do hloubky a těžil z něj daleko víc než při minulých koncertech. Naprosto fantasticky se vyžíval v malých detailech, doslova si pohrával s jednotlivými melodiemi a nezřídka k nim připojoval epilog či drobný prolog. Jeden z těch nejlepších, dotýkající se až klasické hudby předvedl v již zmíněné "Take Me To The Pilot", zatímco "Rocket Man" dostal na konci příchuť jazzu a vyvrcholil hrátkami s echem. Mimochodem, že měl být klavír a hra na něj tentokrát tím hlavním, dokládaly i dlouhotrvající záběry na klaviaturu jeho Yamahy na projekčních plátnech.

Při tom všem ale zůstal sám sebou a nedopracoval se k nějakému profesorskému projevu. Stále se hudbou výborně bavil a v úplném finále, kde zněly takové hitovky jako "Bitch Is Back", energií nabitá "I'm Still Standing" nebo nestárnoucí "Crocodile Rock", to i pořádně rozbalil. Člověk se tak musel divit, kde bere ve svém věku a po dvou hodinách bezchybného zpívání takovou svěžest, že si zopakoval i nohu na klavíru a lehký akrobatický prvek.

Nevím ovšem, zda ho trošku nezklamali diváci. Když tu byl před pěti lety, byl koncert celý na sezení, nicméně lidé z něj tehdy nakonec naprosto spontánně udělali docela slušnou party. Tentokrát, ačkoli se na ploše stálo, byla atmosféra daleko intimnější. Jakoby diváci víc poslouchali - během písniček se moc neprojevovali a v případě zcela zaplněných ochozů nemůže být o nějaké interakci ani řeč. Po každé písničce sice následoval patřičný potlesk, ale málokdo si během hraní zazpíval nebo se výrazněji projevil. Byla to velká škoda, protože z Eltona Johna samotného energie stále přímo sálala.

Vedle Eltona Johna brázdí světová pódia ještě poměrně dost dalších aktivních důchodců. Jen si to vemte - Rolling Stones, Tina Turner, Tom Jones a další. I když jsou na hudební scéně už desítky let, pořád nemají sebemenší problém zaplnit po celém světě haly jako je O2 arena. Prostě to svoje řemeslo zvládají bravurně, a navíc jsou i díky těm letům tak nějak nad věcí. Je na nich vidět, že je muzika baví stejně tak, jako je baví hrát pro lidi. A vůbec jim nevadí, že některé písničky hrají už po tisící. Snad nám ještě nějaký čas vydrží, aby i ta současná generace dozrála do takto dokonalého důchodového věku.