Na rovinu. Kdo čeká od placky Adolfa Vitáčka jakýsi producentsky vyšperkovaný návrat ztraceného syna českého bigbítu, cédéčko jako podtácek nejspíše použije. Ti ostatní, kteří jsou rádi, že se Baude, jak se Vitáčkovi odedávna přezdívá, po téměř dvacetileté "neviditelnosti" ozval, horší zvuk a vůbec nálepku vyrobeno na koleni přejdou.

Ne, Vitáček není zpěvák a z nástrojů, které na desku natočil, umí opravdu nejlépe obsluhovat bicí, což dokázal jako bubenický pilíř Plexis, Wanastowek nebo Orlíku. Ale snaha se cení. A v tomto případě vše navíc okořeňuje fakt, že se Baude po dvaceti letech znovu setkal ve studiu se svým dřívějším plexisím parťákem Petrem Hoškem, který si tu pěvecky vystřihl čtyři věci. A to se měl na albu podílet ještě Johny Jukl z tehdejší sestavy Plexis ...

Desku s graficky odlfáknutým bookletem otevírá zdařilá punková instrumentálka "KMFDM", záhy se však tempo mění na poklidnější pop-rockové vlny, které neurazí, ale ani příliš nenadchnou. Vyčnívá z nich však "Co cheš, si přej", cover "Rain" od The Cult, bezesporu nejlepší kus desky, a to nejen díky zapamatovatelné akustické melodii, ale i přesvědčivému pěveckému výkonu Petra Hoška. Povedený je i "Stín" (zpívá také Hošek), balada, která kdysi patřila do repertoáru Plexis, anebo Vitáčkovo závěrečné "Requiem".

Poněkud nezvyklé je ovšem slyšet v nových verzích další plexisovky. Zatímco balada "Promiň" obohacená o smyčce dopadla poměrně dobře, titulní písni "Je to hra" a "Realitě", která původně vyšla jen na CD verzi druhé desky "White Killer" (na vinyl se nevešla), jako by něco z původního drajvu chybělo. Možná ten Johny Jukl. I bez něj ale album jistě fanoušky nejen starých Plexis potěší. A na bodové hodnocení u této recenze nehleďte - celkové undergroundové zpracování sice sráží desku pod průměrnou hodnotu, ale vzpomínky se asi dost dobře současnými body měřit nedají.