Zahrát si na jednom pódiu s hvězdou formátu The Subways, navíc jen několik týdnů po vydání debutu, to se nepoštěstí jen tak někomu. Rara Avis se to podařilo. Úvahy, jak moc si tuhle šanci zasloužili, nechme stranou. Přinejmenším to mohla být odměna za jejich odvahu. Odvahu znít jinak, invenčně a originálně. Tihle mladíci totiž neprodukují mainstreem, jak zřejmě ve vtipu tvrdili v jakémsi rozhovoru; ve skutečnosti je tomu přesně naopak.

Když k nám před lety se zpožděním dorazila vlna indie-rocku a opadlo prvotní nervózní rozkoukávání, stačilo k úspěchu relativně málo. Řečeno s nadsázkou, jenom trochu vypadat - tedy mít "pořádnej stajl", pak umět aspoň trochu hrát a nějak se u toho tvářit. Rara Avis by nejspíš neuspěli, na image si nijak zvlášť nezakládají a celkově působí spíš plaše a nepřístupně.

Jenže prostor se postupně zahustil a díky tomu se začala oddělovat zrna od plev. Do popředí se tak dostanou hlavně ti, kteří nějakým způsobem vybočují. A tahle parta má předností hned několik. V první řadě nebazíruje na zaběhlých a okoukaných postupech a snaží se o nové pohledy. Kromě nezbytné energie (jíž ovšem vytváří o kilojouly méně než podobné bandy), se soustředí zejména na co nejpřesvědčivější vykreslení atmosféry, kde melodie ustupují do pozadí a mnohem podstatnější je naléhavá interpretace a hra se zvuky a ruchy.

Jejich indie-rock žije ve velmi přátelské symbióze s post-punkem a mezi své nejbližší přátele počítá také elektroniku. Díky invenci a pestrosti používaných postupů zní deska dostatečně různorodě, což ruku v ruce s rozumnou stopáží nepřipouští nudu ani na okamžik. Přestože zde najdete širokou škálu emocí a nálad (z nichž většina má tmavší odstíny), působí neosobně a odcizeně - jako by si Rara Avis nechtěli pustit nikoho blíž k tělu a hráli si to hlavně pro sebe.

Zůstaneme-li v oboru, pak je tenhle portrét sice moc hezky namalovaný, ale bohužel je vystavený za příliš mnoha tlustými skly...