Ivanu Tásler je ukázkový plodný muzikant. S Richardem Müllerem spolupracoval na jeho nejúspěšnějších deskách, začátkem dekády si vystřihl experimentální sólovku "Tásler" a zároveň nemá problém sypat z rukávu jednu řadovku své domovské kapely za druhou. "2010: Odysea dva" (přečtěte si o pražském křtu) nese pořadové číslo osm. Kvantitu nechme stranou - mnohem důležitější je totiž fakt, že i po čtrnácti letech existence mají IMT Smile v zásobníku dostatek nábojů. Ostrých, samozřejmě!

Co si budeme nalhávat, IMT Smile to dělají tak nějak pořád stejně. Stejně, ale pořád sakramentsky dobře. "Sú to jednoduché pesničky, v ktorých ukazujeme, čo sme sa naučili a čomu veríme. Tie skladby sú podľa mňa silné," komentoval nedávno novinku mladší z bratrů Táslerových, Ivan. Těžko to popsat lépe. Prešovská formace nikdy příliš neřešila, hraje-li pop, rock, funk, reggae nebo třeba latino a blues. Podobná žánrová neuchopitelnost (nazvěme ji třeba inteligentní pop-rock, toužíte-li po škatulkách) je patrná i tentokrát a člověka napadá, jestli tvůrčí mozek prešovské formace nebyl v minulém životě chameleon.

Podstatná je však opět písnička jako taková. Oproti přímočařejším soukmenovcům No Name volí IMT Smile složitější výrazové prostředky. Snadno zapamatovatelné melodie a jednoduché popěvky zde budete hledat těžce - tuhle placku si do auta nenoste. Jediná skladba, jež má předpoklady stát se hitem, a zároveň jediné místo, kde se přístupy pánů Táslera a Timky střetávají, je singlový "Bozk". V ostatních případech hrají prim kompoziční hrátky, pečlivé aranže a smysl vykreslit náladu. Smysl pro detail dokreslují i "Tá ktorej niet (Ona)" a "Niečo vo mne hrá", kvůli nimž si skupina odskočila do čistě analogového studia v Londýně. Zaměřte se na bicí, ten rozdíl uslyšíte.

Jak již zaznělo v recenzi na předchozí desku "Hlava má sedem otvorov", slovenská parta má v oblibě dramatické gradace. Nic proti této dramaturgii, jenže skladby jsou pak často předvídatelné a občas tento model skladbám nesluší, viz závěrečné burácení, které znehodnotilo jinak příjemně poklidnou "Psyche". Většinou ale záměry vycházejí na jedničku. Zasmějete se u dvacet let staré "Spravedlivosť": "Opica má dlhý chvost, mne zo zadku nejde nič, to nie je spravodlivosť, preč s chvostami opíc," zavzpomínáte si u Hoffmanovy revoluční "Sl'úbili sme si lásku" s dobovými úryvky politických projevů a možná i nasajete letní atmosféru rozněžněnou "Letná". Nutno říci, že v klidnějších polohách je Tásler obzvlášť silný. Skladatel i zpěvák.

Slovenské interprety máme rádi. Uspěli u nás Horkýže Slíže, No Name a v minulosti třeba Team nebo Iné Kafe. Těžko říct, proč lidi stále nemohou ve větší míře přijít na chuť IMT Smile. To nie je spravodlivosť!