Jsou koncerty, který má smysl v dlouhosáhlých reportech vychvalovat, nebo hanit a nezúčastněnému čtenáři dát možnost, zpětně se celý akce zúčastnit.

Jsou ale taky koncerty, o kterých nemá valný smysl psát, protože pomocí jednotlivých liter a verb jen těžko expresivně vyjádříte pocity, který si jednotliví návštěvníci koncertu odnesli zabalené v alobalu vlastního mozku domů. Ve čtvrtek nad ránem byly intenzivními prožitky obtěžkány stovky lidí, které mířily z pekla na světlo Boží. Do ulic metropole.

Cross je peklo, o tom žádná. Je to v Praze ale taky jedinej prostor, kterej umožňuje vychutnat si lidství až do dna. Právě taková oslava lidství byl koncert dekadenta Otto von Schiracha. Nihilismus undergroundu postmoderní doby - to by mohl být palcový novinový titulek, pokud si čistě hypoteticky připustíme možnost, že by média o akcích typu Tour De Fuck informovala.

Když vstoupíte do Crossu, zavřete za sebou dveře světa a před vámi se objeví jen Aldousovy brány vnímání. Když postupně procházíte po jednotlivých poschodích panoptika, prokopáváte se čím dál hlouběji, k epicentru dění. K epicentru vlastního myšlení. Do pekla.

Jak známo pro dekadenty je peklo vysvobozením a do Crossu nechodí snad nikdo jinej než dekadenti. Před klubem stojí šest stínů, opřených o zeď. "Chceš něco? Máme čistej matroš." "Co máte?" "Piko, trip a koks."

Taková nabídka se neodmítá. Když ale víte, že místo zmíněných berliček do zmíněných bran dostanete veterinární přídavky, omítku a v lepším případě místo čtverce papírek namáčenej v Poděbradce, je odmítnutí na místě.

Při vstupu vás nikdo nekontroluje a přes mlhový opar, který vnímáte ještě intenzivněji nosem než očima, prostupujete hlouběji do nitra klubu. Zastávka první je na baru. Hašišácký doupě. Jalovec bez ledu. Divnolidi s brýlemi na očích. Topol by určitě řek: "Divnej chlap za pípou, divnej chlap před pípou..." Jen ten Kilián Nedory scházel.

Ke stolu si přisedla holka. Věkem žena, duší dítě. Mluvila anglicky a byla Slovenka. Hrála v kapele, žila se zpěvákem Colorfactory a posteskla si, že o ní svět neví. Nevěděla o světě.

Jedenáctá si potykala s půlnocí a jejich kamarádství vybízelo k přesunu do cílové destinace. Hlavní stage.

Před barem spousta dětí. Věkem i duší dětí. Potulujou se, lejou, sahají opačným pohlavím na pohlaví. Jsou to děti fixované na děti tekoucí po jejich tlamách. Střízlivost se společně s Freudem zapomněla na prvním baru a modifikovaný oběh krve vycítil nejvyšší čas odejít za Ottou.

Breakcore. To je přesně ten okamžik, kterej se nedá vyjádřit slovy.

Na scéně mamut, pelikán, krokodýl. Slibovaný zůčko bylo zvířecí. Lidi pod pódiem taky. Peklopárty. Kam se hrabou Hell parties. Tohle je jinej svět, než ty trapný seance divně oblečenejch lidí visících na hácích ve Styxu. Tohle je svět divnolidí, kteří se změnili zásluhou Otty ve zvířata. PS: Hlavně ta princezna na ketamínech byla šelma.

Otta, samozvaný pan Zlo, samploval všechny známý žánry. Jacko se obracel v hrobě, když došlo i na něj. Dvojšlapka a uklidnění. Exploze energie. Jo, to je breakcore.

"End Of The World" z aktuální desky "Magic Triangle" - naprostý vrchol jsoucna. Apokalypsa. Vyplatí se žít pro takovýhle životní anakoluty. Absolutní vyšinutí ze stereotypu šedi. Jo, to je breakcore.