Bez peří jsou zvláštní skupinou. Personálně propojení s jednou tak starými Houpacími koni hrají odlišnou hudbu, kterou sami označují jako noise pop. Vyznačuje se prolínáním a vrstvením kytarovým ploch, to vše spojené s bicími zasluhujícími velké uznání.

Začínali pod vlivem Sonic Youth, Cure a přiznávají oblibu Neila Younga, Mudhoney, dEUS, P.J. Harvey a dalších. Jejich hudba je syrová jak maso právě vyvrhnutého zvířete. Ale tím zvířetem může být jen laň, protože hudba je to zároveň něžná a smutná jak laní oči a hebká jako srst. Taky z ní cítím sychravo, mráz z večerů na rozhraní podzimu a zimy. Jejich slova vám zalezou pod nehty a dostanou se pod kůži. Nevíte, jak se to stalo, ale najednou zpíváte s nimi. Jejich pocity jsou vaše pocity. Zpěvák David K. Pomahač obsluhující zároveň basu za vás vyslovuje to, co máte sami v sobě. Vidím v nich sílu probublávající pod povrchem. Zároveň se trochu bojím, že zůstanou před lidmi navždy ukryti v malých sálech. Možná v podobných jako ten, v němž vystoupili v Akropoli. Přitom mají vše, co má dobrá kapela mít. Charismatického zpěváka. Úžasné - citlivé texty, v kterých prosvítá duše obnažená až na kost. Výrazné melodické motivy i pravidelnou strukturu písní. Zajímavé kytary a výtečného bubeníka (J. Strnad). A když chtějí, dokáží předvést hudební nářez s punkovým nasazením. Ale hlavně mají srdce, ten malý červený sval pulsující energií. A dávají ho do hry, ať už je jejich publikum jakkoli početné.

V Akropoli to beze zbytku potvrdili. I pro třicítku lidí. V jejich hodinovém vystoupení, v místnosti pomalu menší než prostor toalet, chyběl snad jen dobrý zvuk. Zahráli celkem devět písniček, z toho dvě nebo tři nové. Bohužel - špatný zvuk degradoval jejich slova, mrzelo mě, že jsem u nových skladeb vůbec nerozuměl textu. Zbytek repertoáru tvořily nahrávky z jejich debutového alba "Jablečné pyré". Hutná a nářezová "Zítra si mě vem", "La piscine de mademoiselle Binoche", "Der Mond uber Goldberg", "A", "Gradito" nebo "PJ". U všech písní Bez peří ještě zdůraznili jejich hudební směřování. "Zítra si mě vem" dostalo až punkový kabát a i u "Binoche" nebo "PJ" s razancí nešetřili. Už jsem věřil, že z nich v začátcích téměř stříkala krev. Ale dostalo se i na opak. "Mond" a "A" s velmi tichými, pomalými začátky a protahovanými slovy ukázali i popovější tvář kapely. Hlavně to platí pro snivý "Mond", zatímco závěrečná, textově příjemně vlezlá "A" postupně houstla, až i ona vykrystalizovala v dravější verzi. On se totiž ani refrén, který v sobě obsahuje ironii i výpověď (Uteču pryč od básní, uteču pryč, krvácím z dásní ...neboť jsem mladý a zdravý a peří mě baví a houpání koní mám rád, když jim ladí), jinak zpívat a hrát nedá. Musím zmínit některé slovní obraty. Např. v "Gradito": ...do peřin zvracet vlastní smích, jeden z mých posledních pokusů, jak být s tebou. Nebo v "Binoche": ...v bazénu sličné Binoche chci plavat sám, tvojí vůní na ramenou tetován. Myslím, že v sobě skrývají potenciál zazářit na české hudební scéně. Všechny jejich písně mají chytrý výrazný refrén. Kdyby to byly popové písničky, bůhví kam by se s nimi dostali. Takhle zatím jezdí se stejně nedoceněnými Houpacími koni a hlavně Praha je pro ně zakletá.

Po hodině hry se tedy vystřídali s ústeckou legendou - Houpacími koni. I když slovo vystřídali není úplně na místě. Odešli kytaristé Markéta Ďurica a Přemek Kočárek a přišel Jiří Imlauf (kytara, texty, zpěv). Zbyla trojka hrající spíše složitější rock ochucený o klávesy (bez nich by mi to přišlo bigbítové). Nebylo to tak melodické, energické, znělo to tak nějak brněnsky. Docela dlouhé písně a i delší instrumentální plochy bez zpěvu. J. Imlauf spíš promlouvá než zpívá. Z písní se dostalo třeba na "Indiána" nebo "Marseille". Nejsilnější zážitek, co jsem si z nich odnesl, bylo: ...tohle je Spaghetti western a dál už nevím. Docela chytlavá věc. Také vidět hrát bubeníka zároveň i na klávesy je docela lahůdka. Ale jinak mě tolik nebavili, snad mi ta hudba přišla moc odměřená a vnitřně svázaná. Víc už si je posuzovat netroufnu, texty jsem bohužel až na výjimky nezaznamenal. Snad to stačí, i když to vůči popisu Bez peří působí docela disproporčně.

Vy všichni, kteří jste ten den do Akropole nedorazili, styďte se a kajte. Rozhřešení se vám ale může dostat už 2. dubna v Roxy v rámci Free Mondays. Takže si zapište do kalendářů: Bez peří, 2.duben, Roxy. A buďte tam!

Bez peří, Houpací koně, palác Akropolis - malá scéna, Praha 18.3. 2001