Vanessa byla v devadesátých letech nepřehlédnutelná. Pak došlo k několikaleté odmlce. Někdy v polovině loňského roku jste ohlásili comeback. Co předcházelo obnovení činnosti?

Na samém začátku byl telefonát od Samira. Volal mi, že by do toho šel a co já na to. Říkal, že s tím nápadem přišel Jakub Horák.

Plácli jste si okamžitě nebo tam bylo nějaké váhání?

Pro mě bylo důležité, že je Dan Rodný zpátky. Bez něj bych do toho určitě nešel.

Proč ne? Vždyť Vanessa Gun se svého času bez Dana také obešla.

Vanessa Gun pro mě byla passé. Od té doby uteklo hodně času a já měl spoustu svých projektů, které mě zajímaly víc než navazování na toto období. Tím nechci říct, že to bylo špatné, jen jsem se od té doby posunul někam jinam. Po The Nihilists a Magnetik už k Vanesse Gun cesta zpátky nevedla. V podstatě na tom jsou podobně i Gun Dreams. Je to fajn vzpomínka.

Za dobu svojí existence si kapela na domácí scéně vydobyla status legendy, neměli jste obavy, že se při návratu bude taková laťka těžko překonávat?

Věděli jsme, že musíme vytvořit silný materiál, takže to bylo zavazující ve chvíli, kdy jsme tuhle informaci poprvé pustili na veřejnost. Ale obavami bych to nenazval. Navíc první zpráva šla již v době, kdy bylo hotových pár písniček, které dávaly naději, že to půjde dobře.

Jak se liší váš současný přístup k tvorbě ve srovnání s devadesátými léty?

U mě je postup de facto stejný. Skládám hodně intuitivně. Někdy zapnu mašiny a improvizuju. Nahrávám materiál a pak vyberu ty nejlepší pasáže, na kterých stavím dál. Někdy mám představu, jak by nová věc mohla znít, slyším ji v hlavě a pak se snažím to zaznamenat. V současnosti se mi podstatně rozšířily technické možnosti, takže dokážu představu rychleji přenést do reálu. Také jsem se za ta léta asi lépe naučil pracovat se zvukem a nástroji.

Už byla řeč o Danovi. Každý, kdo je znalý, ví, že co se hudby týče, jste oba zcela odlišní. Jak se vám spolupracovalo?

Dan dlouho nic seriózního v hudbě nedělal, takže se musel nejdřív rozjet. Proto jsem ze začátku tempo udával spíše já. Po pár měsících se rozjel naplno i Dan a začalo to mezi námi fungovat opravdu ideálně. Myslím, že pokud měl někdo na té či oné skladbě výraznější podíl, ten druhý do toho zasahoval citlivě a snažil se vytěžit právě z té základní idey. Rozhodně se nejednalo o kdovíjaké soupeření o post leadera. Ale byly i případy, kdy se změnila skladba stylově. Například skladba "Fízl na speedu," kterou jsem přinesl, byla hodně punk. Dan jí přetvořil více do elektro-trash podoby a tak jsme ji nakonec nechali.

"Ave Agony" produkoval Alexander Hacke z Einstürzende Neubauten. Jak jste se dostali k takové personě?

Samir přišel s tím, že by bylo dobré mít producenta. Nejdříve jsme přemýšleli, že bychom opět oslovili Dušana Vozáryho. To by ostatně mělo logiku a návaznost na "Flashback." Pak jsme ovšem probírali ještě další jména a napadl nás Alex. Byly tu vazby z minulosti, kdy jsme o sobě s Alexem věděli díky tomu, že se Nihilisti poměrně intenzivně mihli berlínskou scénou. Navíc s Alexem hrál jednu dobu i Petr Venkrbec, můj kolega z Magnetik, takže nebyl problém se rychle zkontaktovat. Hudba se Alexovi líbila, ale chtěl překlady textů. Čekali jsme, jak to přijme. Výsledek hovoří za vše.

Spousta českých kapel si dokazuje světovost anglickými texty, vy zpíváte česky. Proč?

Text může být skvělý v angličtině a pitomý v češtině. Ovšem my zkrátka máme kliku. Máme skvělého textaře, který právě v češtině dokáže napsat text, co má hlavu a patu. Dokáže lidem něco skutečně sdělit a jeho texty nejsou jenom prázdná klišé. Byl by hřích toho plně nevyužít. Tím ovšem neříkám, že někdy nenazpíváme nějakou věc anglicky.

Skladba "Mukamba" je o černém dealerovi drog prznícím svoji bílou ženu. Jak vnímat takovou píseň v době, kdy se otázka rasismu skloňuje ve všech pádech?

Jako realitu, takové věci se prostě dějí.

Ke skladbě "Ahoj, chcípni!" byl natočený videoklip, který před časem vzbudil řekněme rozporuplné reakce. Česká televize dokonce odmítla snímek odvysílat. Jak se s odstupem času díváš na ten povyk?

To souvisí i s předchozí otázkou. Bylo dobře vidět, jak jsou tu lidé omezení. Nejsou připraveni reagovat na názor, který je odlišný od jejich zaběhnutého schématu. Po pravdě řečeno jsem se i dobře bavil tím, jak spousta lidí bere všechno tak zoufale vážně, a to nemluvím jen o tom zákazu v televizi.

Ozývaly se hlasy, že jste už předem věděli, jak to dopadne, že se jednalo o čistý kalkul. Jak jste v souvislosti s vaším comebackem, resp. vydáním "Ave Agony" přistupovali k promotion a PR?

My jsme nic takového určitě neplánovali. To máš podobný jako s výpadkem zvuku na začátku našeho prvního koncertu na Vltavské. Tam si také hodně lidí myslelo, že to byl kalkul. Co se týče promotion, tak je fakt, že za ty roky celkem víme, co máme dělat, koho oslovit nebo naopak s čím neztrácet energii. V souvislosti s tím jsme se rozhodli navázat na dobré zkušenosti, které máme s vydavatelstvím X Production. Od loňského roku jsou tam navíc noví lidé a celkově mají teď silnější tým. Dokážou tomu věnovat víc času a energie. Nezapomeň ale na to hlavní, "Ave Agony" je prostě dobré album a to se pak to promo dělá zkrátka dobře.

Zdá se, že s výsledkem jsi spokojený.

Já bych si to netroufl říct jen tak. S odstupem času, když si to album pustím, tak mě to prostě jako celek pořád bere. U Vanessy Gun jsem tohle neměl. Po letech u mě projde sotva polovina skladeb. A to samé paradoxně můžu říct o "Monogamy" a vlastně i o "Flasbacku". Tam se ten závěr nedá poslouchat.

Pro koho hraje Vanessa v roce 2010? Neobáváte se, že si k vám mladé publikum nenajde cestu a stanete se kapelou pro pamětníky starých dobrých časů?

Tohle neřeším. Navíc po prvních dvou koncertech se to dá ještě těžko posoudit. Bylo tu nějaké očekávání a je fakt, že na Vltavský jsem viděl hodně známých tváří. Nicméně třeba v Brně na nás přišlo o hodně víc mladších lidí. Teď se to dobře projeví na druhém pražském koncertě v Akropoli. Věřím, že pro spoustu lidí to budou nové dobré časy.