Hudba za osm, texty za čtyři

18.01.2010 13:00 - Honza Balušek | foto: facebook interpreta

Není to ani rok a půl, co rádiový éter ovládl Marek Ztracený se svým singlem "Ztrácíš". Jakkoli zbytek jeho debutové desky úrovně tohoto popového diamantu nedosáhl, nahrávka nabídla solidní vkročení do vod českého showbusinessu. S druhým albem "Pohledy do duše" se v něm ale už možná trošku ztratí.
6/10

Marek Ztracený - Pohledy do duše

Skladby: Je to zlý, Naše světy, Vrať mi mou duši, Panenka Marie, Touha, Levná instituce, Ať sny se zdají, Kytky vadnou, Měli všechno, Pohledy do duše, Dej mi sílu, Panenka Marie (piano version)
Vydáno: 16.11.2009
Celkový čas: 40:30
Vydavatel: Sony Music
Recenzi na "Ztrácíš" jsem končil těmito dvěma větami: "Debutové album Marka Ztraceného jej představuje jako talentovaného autora, jakých je v Česku pomálu. Až příště ubude hraní na holčičí strunu a přibude více nadhledu, máme se na co těšit." A jak to tedy dopadlo? V některých ohledech lépe, v jiných naopak hůře.

Potom, co první album a vlastně Marka Ztraceného vůbec představil singl "Ztrácíš", nedovedu pochopit, proč se pilotem u desky druhé stala bezkonkurenčně nejslabší skladba z celého alba "Je to zlý". Byla nahrána jako první? Doufalo snad vydavatelství, že si ji někdo splete s coververzí skladby od Lucie? Rozumný důvod mě totiž nenapadá. Kromě hudební plochosti písnička navíc přesně ukazuje Markovu největší slabost, kterou jsou texty. Věta "je to zlý, když někdo nemá, co si nejvíc z duše přeje" se mi zdá až neuvěřitelná...

Podobně textové perly jsou bohužel rozmístěny po celé desce. Na debutu jsem to byl ještě schopen odpustit, na dvojce mě lyrická část povětšinou natolik ubíjela, že mi trvalo hodně poslechů a snahu o ignoraci slov, než na mě vykoukly mnohem pozitivnější věci. Ztracený je totiž bohem nadaný skladatel melodií. Navíc se neveze na jedné vlně, ale dokáže vypálit naprostou stadiónovku ("Levná instituce", která se bohužel snaží něco říct, o což je to horší), téměř taneční skladbu ("Naše světy"), stejně tak se ale dokáže zklidnit a baladicky zaploužit. Písně jako "Touha", piano verze "Panenky Marie" nebo titulní "Pohledy do duše" disponují i atmosférou, jakou v českém popu lze najít jen těžko. Být ta deska v angličtině, hodnocení by bylo bezpochyby vyšší.

Tradičně profesionální produkce Martina Ledviny mě navíc v jedné věci trošku zamrzela. Ztracený se totiž od třeba takového Davida Deyla odlišuje tím, že sice dělá hudbu pro holky, ale dovede taky do toho klavíru třísknout, kašlat na sladký úsměv a občas radši zařvat než perfektně trefit tón. A těchto zlidšťujících detailů na nové desce ubylo, jako by byla až moc vypulírovaná a připravila tak zpěváka o část jeho charismatu. Vždyť děvčata si toho ani nevšimnou a kluky to potěší. Příště?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY