Vánoce jsou svátky klidu, takže málokdy dostanete nějaký zlomyslný dárek, leda by vám soused podstrčil kapra s titanovou kostí. Jenže rok 2009 dostal nechtěný dárek, když -123 min. ukončili svou činnost a na české jazzrockové scéně zůstala obrovská díra. Pojďme si nyní projít jejich odkaz hudebnímu světu.
© minus123min.com Česká hudební scéna bývala poměrně konzervativní, takže jazz patřil do jazzových klubů a pokusy o nějakou fúzi a multižánrovost končily v propadlišti dějin. Jenže to nemohlo trvat věčně, a tak přišel intenzivní nápor v podobě pardubických
-123 min.. Vše se točilo okolo dvojice
Zdeněk Bína a Fredrik Janáček, kterou doplňoval vždy nějaký skvělý bubeník. Schopnosti muzikantů pak jen dávaly tušit, že se tvorba nezasekne v tuctovém jazzu, kterého najdeme přehršel v mnoha barech. Tady šlo o víc a hudební nohy, rozkročené přes mnoho žánrových hranic, kráčely vstříc řadě úspěchů. Chvíli to byl jazz, pak zase rock, funky, soul a nakonec i silně orientální hudba. A světe div se, ono to mělo úspěch a nemyslitelné se stalo skutečností. Veskrze středněproudě zaměřené publikum začalo chodit na náročnější hudbu a dokonce ji i vyhledávat. Minuty byly na festivalech, v klubech, nezřídka i v televizi... Bariéry hudební xenofobie se prolomily a hvězda mohla zazářit naplno. A zářila od debutu deset let, než v prosinci roku 2009 dobrovolně vyhasla.
Shooba Dooba (1999)
Hodnocení: 7/10
Palba alba: September
Bubeník: Václav Zima
© facebook interpreta Období před koncem tisíciletí patřilo v našich luzích a hájích podivným boybandům a girlbandům, které se snažily navázat na úspěchy obdobných zahraničních kapel. To byla ideální doba pro start jazzrockové rakety, která jedny upoutala zajímavou hudbou a druhé podivným názvem zdánlivě nedávajícím smysl. Perfekcionistická instrumentace a neodlidštěná skladba dávaly naději na velký objev hudební scény. A i když byl celý počin značně sužován některými hudebně-dětskými nemocemi, tak nezůstal zdaleka bez povšimnutí. Akademie populární hudby označila Minuty za Objev roku 1999 a stejné ocenění si odnesl i z časopisů Rock & Pop a Rock Report.
Zdeněk Bína
Hudební lídr kapely se světu ukázal trošku paradoxně v kapele, kde by ho čekal asi málokdo, ale na scéně vešel ve známost jako kytarista crossoverových
Walk Choc Ice. To jej možná podnítilo i k multižánrové otevřenosti a rockovějšímu cítění hudby. A přitom si v dětství přál k Vánocům vzduchovku a z kytary byl poněkud rozladěn. To se naštěstí změnilo a kouzlu kytary, k libosti mnoha fanoušků, zcela propadl. A vzhledem k tomu, že se vykašlal na školu, aby se mohl starat o vážně nemocnou matku, měl mnoho času na objevování jejích tajů. Takže mu pomoc bližnímu přinesla nejen výrazné morální poselství, ale i prostor k seberealizaci. A nakonec, i když dle vlastních slov neumí jedinou stupnici, z něj vyrostla jedna z nejvýraznějších postav soudobého českého jazzového muzikantství.
Try (2001)
Hodnocení: 8/10
Palba alba: Mojo Bride
Bubeník: Emil Valach
© facebook interpreta Vzrušené debaty na adresu
-123 min. rozvířené debutovou deskou byly smeteny
druhým albem, které ukázalo jasný progres v hudebním směřování. Muzikantská chemie začala fungovat daleko intenzivněji a již nešlo o chladné profesionální přehrávání jazzových standardů, navíc svázaných předvídatelností. Bylo neustále co poslouchat, protože každým poslechem se vyrojil nový zajímavý motiv. Kapela nedala šanci nudit a zároveň poukazovala na další prostor k rozvoji. To potvrzoval i nový bubeník
Emil Valach, který kapelu pozvedl o několik tříd nahoru, což nebyl rozhodně lehký úkol.
Home? (2002)
Hodnocení: 9/10
Palba alba: Seven Ways To Heaven
Bubeník: Emil Valach
© facebook interpreta Známé lidové moudro praví, že všude je dobře, ale nejlepší je to doma. Tady to platí dvojnásob, protože
"Home?" je bezesporu nejlepší deskou kapely. Ta tím pak jednoznačně potvrdila svou pozici nejlepšího domácího souboru v jazzrockovém ranku (jakkoli to nneí zrovna největší kolonka). Frontman si zde také začal poprvé výrazněji pohrávat s motivy, které ho přivedly až k sólové tvorbě. Je to výrazně orientálně směřovaná "Seven Ways To Heaven", která je nejen největším hitem desky, ale zároveň i dalším střípkem do jejich pestré hudební koláže.
Mom (2005)
Hodnocení: 8/10
Palba alba: Get Closer
Bubeník: Martin Vajgl
© facebook interpreta Tříletá mezidesková pauza byla do vydání
"Mom" naprosto nevídaná, a tak se páni muzikanti rozhodli fanouškům trošku zlepšit náladu vydáním živáku
"XL Live", který udržel nastavenou laťku a ve výsledku ovlivnil i další album. To se neslo v energičtějším duchu a pozitivně působícími aranžemi, které lahodily uchu a byly stravitelné pro běžného posluchače. Veskrze přímočařejší a rockovější skladatelská práce pak hodně pročistila zvuk, který byl dříve zatěžkaný bluesovou naléhavostí, kterou bych měl možná nazvat feelingem. Jenže ten se u Zdeňka Bíny projevuje typickým rukopisem napříč žánry, s trochou snahy by se dal jistě vystopovat i u
Walk Choc Ice. A když si uvědomíme, že za bicí soupravou seděl
Martin Vajgl...
Dream (2009)
Hodnocení: 8/10
Palba alba: Sol
Bubeník: Miloš Dvořáček
© facebook interpreta Minuty zmítané peripetiemi osudu poslaly světu svou
poslední desku v nedávné době a ani ten nejzarytější pesimista by po jejím poslechu nečekal tak rychlý konec. Nahrávání bylo komplikovanější, protože bubeník Martin Vajgl ohlásil odchod v době, kdy byla polovina desky natočena a zbytek se rozhodl všechno smazat a začít znovu. Nová akvizice za bicí soupravou se jmenovala
Miloš Dvořáček a svým úžasným groovem a feelingem jen podtrhla hudebního ducha tria. Nakolik je nahrávka ještě čerstvá, tak se jednoznačně ukázala jako to nejstravitelnější a posluchačsky nejotevřenější, co lze mezi pěticí alb najít. Jazzová hravost, rockový tah, popový smysl pro melodii a výrazné etno prvky, to jsou hlavní akvizice nahrávky, která nakonec uzavřela činnost jednoho z nejunikátnějších seskupení na domácí hudební scéně.
