Před vámi byl v Olympicu zpívajícím bubeníkem i autorem Petr Hejduk. Jak vy sám s odstupem vnímáte jeho roli a jak se on vám líbil jako bubeník i jako zpěvák a autor?

S Petrem Hejdukem mám spojenou nejslavnější éru Olympicu tak, jak jsem kapelu sám kdysi poznal, což prostě člověka formuje už napořád. K období první poloviny osmdesátých let mám bez zapírání sentimentální vztah, a rozhodně i proto považuji Petra Hejduka za velmi důležitou postavu v určitém soundu klasického Olympicu.

Vy jste vlastně v roce 2015 nazpíval po Petru Hejdukovi na jedno ze vzpomínkových alb Olympicu píseň "Ten den". Je šance, že byste nějakou svou písničku prosadil i na album této kapely? Máte vůbec takové ambice?

Ambici prosazovat svoje věci do repertoáru skupiny rozhodně nemám a nemyslím si ani, že by Petr Janda o něco podobného stál. On do odchodu Petra Hejduka musel tyto jeho ambice poměrně dost řešit a domnívám se, že teď mu pozice jediného autora naprosto vyhovuje. Navíc není důvod na tom něco měnit už proto, že je to bez nadsázky geniální hitmaker, který má i ve svém věku skvělé hudební nápady a jeho autorství v sobě nese prvky, které dělají tvář a charakter písniček Olympicu.

Už v roce 1992 jste psal skladby pro první vlastní kapelu Bell. Kdy jste vůbec napsal úplně první písničku a jak jste v sobě objevil touhu i po tvorbě vlastních věcí?

Bylo to někdy koncem základky, kdy jsem dostal od našich akustickou kytaru a začal se na ni učit hrát. Při tom se nějak samovolně vloudily první nesmělé a naivní motivky a nápady, ze kterých nakonec vykrystalizovala první písnička. Která to byla, to už si nevzpomínám, ale zajímavé je, že jsem od začátku psal muziku i s textem zároveň. Mnohem líp se mi ty příběhy splétaly dohromady, pokud měly hudební doprovod, a naopak melodie mnohem snadněji vznikaly rovnou na nějaké texty, než na obligátní "lá la lá.

Od té doby k prvotině uplynula spousta doby. Kdy ve vás definitivně uzrálo rozhodnutí, že si natočíte vlastní album?

První deska vydaná pod mým jménem byla "2nd Wave For Sophisticated Junkies" (2011), ale to byla experimentální elektroakustická hudba, kterou jsem původně napsal pro pokračování projektu Drumwave. Také další album, kde jsem byl autorem hudby, bylo instrumentální a dost alternativně pojaté, byla to nahrávka "Disgraffiti" (2014) s cellistou Jiřím Bártou. Ale tu jsme vydali pod značkou Drumwave. Takže první opravdu písničková sólovka byla až studiovka "Zakopaný romance" (2017). Tam šlo ovšem téměř bez výjimky o staré šuplíkovky, které jsem se jen rozhodl po dlouhých letech dokončit a natočit. Letošní album už je složené z aktuálního materiálu a myslím si, že je to na něm znát.

V rámci propagace onoho debutu "Zakopaný romance" jste si postavil doprovodný band ze samých hudebnic. Co vás k tomu vedlo?

Přiznám se, že především obchodní strategie, protože je jasné, že když přijdete na trh s kapelou, ve které vám hrají čtyři krásné holky v minisukních, zaujme to víc než parta zachmuřených mániček kolem padesátky. Ale ta skupina mě moc překvapila tím, jak nám to fungovalo hudebně, holky byly opravdu skvělé. Navíc většina z nich zpívá, takže jsme mohli řešit i sbory a podobně. Bohužel se ukázalo, že protože má každá z nich svůj vlastní hudební projekt, nedokážeme se termínově vůbec potkat. Ta kapela z toho důvodu vlastně nebyla schopná začít vůbec jezdit. Pravda je, že já sám mám diář plný a upřímně řečeno nevím, proč jsem předpokládal, že kalendář bude třeba nafukovací a podaří se najít čas.

Na další album "Moc to neprožívej!" jste si pozval spoluhráče z Olympicu Pavla Březinu, Ondřeje Pátka, se kterým vaše domovské uskupení taky spolupracovalo, a také geniálního kytaristu od Ivana Hlase Norbiho Kovácse. Jak jste k němu přišel?

Norbi Kovács je bez nadsázky jeden z našich nejlepších kytaristů a jsem hrdý na to, že mi na desce hraje. Hrál mi už dvě sóla na "Zakopaných romancích" a považuji si toho, že se čas od času podílí na mých nahrávkách. Známe se už dlouho, on ten muzikantský píseček je v podstatě dost malý a většina lidí tady se nakonec nějakým způsobem hudebně protne. Vyzdvihnout musím ale i Ondru Pátka, což je naprosto precizní a nápaditý rockový kytarista s poctivým a skromným přístupem k muzice i lidem, fakt si ho za to vážím. Dodal perfektní party a do jisté míry definoval zvuk celého díla.

Pěvecky se na nové řadovce držíte spíš v nižších a klidnějších polohách, ty vysoké zpívá především Tereza Chovítová… Tyhle vody vám sedí nejvíce?

To nějak vyplynulo samo od sebe a také se to odvíjí od její role v příbězích těch písniček. Terka je tam většinou ten pomyslný vyčítající hlas a to zkrátka musí být vypjaté.

Mezi mé nejoblíbenější songy patří duet právě s Terezou "Nikdy nezahoď lásku". Téma lásky je sice asi nejprofláklejší, ale zdá se být bezedným. Co myslíte?

To je pro album dost netypická písnička a je asi nejblíž určitému popovému stylu. Ale tím, že vznikla z velmi autentických příčin při citových trablích a rozchodech, mám k ní silný vztah jako k dokumentu těch tehdejších pocitů. V každém případě s ní jít do světa znamená vždycky riskovat kritiku, protože popina to opravdu je.

Protože vím, kde všude jste vystupoval i jaké žánry - včetně dechovky - jste si zahrál, musím se zeptat: který hudební styl nejvíc inspiruje váš osobní hudební vkus? Co nejradši posloucháte?

Jako posluchač mám asi dost nestandardní záběr, protože mám rád stejně tak poslech staré artrockové muziky, jazz rocku a vůbec hudby z poloviny sedmdesátých let, která na mě stále dýchá obrovskou inspirativností a zajímavostí oproti třeba současné produkci. Zároveň jsem ale velkým milovníkem soudobé vážné muziky, mám moc rád autory jako Alfred Schnittke, Krzystof Penderecki nebo o generaci starší Šostakovič, Prokofjev, Stravinskij... To je prostě naprosto jiný, fascinující vesmír hudby a už léta mě nepřestává udivovat svojí objevností.

Nejprve jste se učil hrát na akordeon, pak přišly bicí a posléze další nástroje jako kytara či klavír. Je to velká výhoda dokázat si natočit takřka celou vlastní desku?

Hrát na víc nástrojů je pro bubeníka důležité především proto, že začne trochu objektivněji vnímat roli svého nástroje a svůj úkol v celku hudby. Většinou to vede k tomu, že takový hráč víc aranžuje a ředí svůj part, než aby za každou cenu prosazoval technickou ekvilibristiku, která je pro tu muziku třeba naprosto nevhodná. Ale vážím si i těch sólistů na bicí. Vybrali si těžkou disciplínu. Sál od nich vždycky asi bude očekávat, že se předvedou, a to pak vede logicky k tomu, že se musejí předvádět. Ne vždycky ku prospěchu.

Skládání je zase jiná disciplína. Tu potřebu podle mě člověk buď má, anebo nemá. Pokud ji má, pak je samozřejmě mnohem výhodnější, když své myšlenky dokáže pomocí nějakých nástrojů vyjádřit a zaznamenat. Ale podle mě dnes velký přirozený talent a přitom hudební analfabet může být schopný myší do počítače naklikat geniální dílo. Jen je to možná zbytečně moc krkolomná cesta.

Dával jste svůj čerstvý počin poslechnout Petru Jandovi? Co na něj říkal?

Ještě nedával a těším se na to. V každém případě už jsem ho požádal, aby mi album pokřtil, takže by bylo samozřejmě ideální, aby se mu deska i trochu líbila.

Pro vás je angažmá v Olympicu splněným snem. Jak byste zrekapituloval první dekádu v této skupině a na co se s ní v současnosti nejvíc těšíte?

Jsem rád, že se podařilo v období po mém příchodu uskutečnit nová alba, během těch deseti let to je už pět řadových desek a to je dnes pro kapely nezvyklá četnost. Především si ale vážím toho, že se mohu podílet na dalším životě té legendy jménem Olympic a že jsme pořád tvořící a činorodý band, jehož členy muzika baví.

Vzhledem k tomu, kde všude hrajete a jakým dalším hudebním aktivitám se věnujete, máte vůbec nějaký volný čas? Jak ho nejraději trávíte?

V podstatě se hodně z toho znovu točí kolem muziky. Víc a víc mě zaměstnává studiová činnost a snažím se v této věci pořád zdokonalovat nejen vybavení, ale i know-how. Velmi mi v tom pomohla někdejší praxe s kapelami ve studiích, tehdy ještě ryze analogových. Za ta léta jsem jako bubeník natočil s různými interprety téměř 60 desek a odjakživa mě studiová činnost zajímala i z technického hlediska. Takže jsem koukal, vyptával se, vyzvídal… A to všechno se mi zpětně velmi hodí při vlastní práci ve studiu. Je to praktická škola, která nejde nějakými kurzy nahradit.

Jinak bych shrnul své zájmy a koníčky na nekončící studium světa a života, což mi koneckonců kdysi predikovala jedna kartářka. A tak stále poznávám a studuju svět, děje a věci v něm. A to je opravdu nekonečné.