Tohle prosincové vystoupení Vanessy mělo pro mnohé větší význam než Štědrý den se Silvestrem dohromady. Po letech odmlky legendární kapela vydala čerstvou desku a všechny skalní příznivce zajímalo, jak bude nový repertoár znít naživo. Kromě hudebního zážitku se však jednalo i o společenskou událost. Po dlouhé době se totiž naskytla příležitost potkat známé tváře, které před lety tvořily základnu nejen pražské Electronic Body Music scény. Čtvrteční večer se jich sešel téměř vyprodaný kulturní dům na Vltavské.

O brněnské formaci Insania, která večer zahajovala, se nedá mluvit jako o headlinerům žánrově blízkém souboru. Ve srovnání s Danem Rodným a jeho kolegy mají v jejich produkci navrch kytary. Valnou část setu tvořily ukázky ze zatím posledního alba "Rock'n'Freud". Kvartet odehrál solidní set, který patrně nikoho z přítomných neurazil. To ostatně potvrdily náznaky tance hned u koridoru pro fotografy. Na druhou stranu, kdyby na místě Insanie stanula kterákoliv jiná parta, mnoho by se nejspíš nezměnilo.

První známka pokřiveného smyslu pro humor hochů z Vanessy se projevila v okamžiku, kdy místo očekávaných pánů s klávesami se do středu pódia dopotácela postava v koženém kabátě a se španělkou v ruce. Podoba se Samirem Hauserem byla zarážející. Je to on, nebo ne? Jasně že není, ale vypadá jako jeho brácha, co? Sólista neměl vůbec jednoduchou pozici, nicméně bylo evidentní, že s tím do toho šel. Do přívalu nadávek a vulgarit všeho druhu stačil odehrát sotva tři skladby, než dostal zásah plným pivem. Po tomto signálu, za zvuků úvodního intra, ještě chvíli děkoval, pak se sbalil a zmizel tam, odkud přišel. Tedy za černým závěsem.

Vzpomínkou na staré časy byl výpadek zvuku, jenž zasáhl hned úvodní skladbu Vanessy. Takový dobře mířený direkt na boxerův nos. Zklamané tváře kapely a vzteklý Samir ale dávali tušit, že se nejedná o připravenou show. Start tolik očekávaného vystoupení ukončil stojan mikrofonu letící do publika a rychlý odchod do backstage. Zatímco si nešťastník, na jehož hlavě pódiové vybavení skončilo, utíral krev z čela, na scéně zůstal jen Moimir Papež a rezignovaně hleděl směrem ke zvukaři. Ahoj, chcípni! Ahoj, chcípni! vyjadřovalo publikum hlasitým skandováním svoji sounáležitost se zklamanými muzikanty. Ačkoliv se jednalo pouze o několikaminutové selhání, rozpaky se vytrácely jenom pozvolna.

Album "Ave Agony" je venku teprve několik dní a na reakcích publika to bylo znát. Když pomineme klipovku "Ahoj, chcípni!", odezvy na nové skladby nebyly tak vřelé jako na roky prověřené kusy. Deska se lidem ještě nestačila zavrtat pod kůži. Hitovky jako "Jimmy Jones" nebo "Jidáš" ale dostaly nové, o poznání dynamičtější kabáty a spolu s předimenzovaným ozvučením způsobily doslova zvukový uragán. Do posledního místa zaplněný sál je odzpíval s kapelou. O tom, že Vanessa svůj comeback myslí vážně, svědčila i příprava scény: obří logo uprostřed pódia, vyjíždějící elektrické křeslo okupované prsatým stvořením, bizarní zadní projekce, tanečnice v korzetech. Všechno dotažené do detailu.

Comebackový koncert splnil patrně všechna očekávání, ať už ta hudební, tak i společenská. Když pomineme několik drobných vad na kráse, včetně Samirových výpadků textů, jednalo se o jedno z nejzábavnějších vystoupení konce letošního roku. Ostatně Moimir Papež a spol. za roky na scéně vědí moc dobře, jak si lidi naklonit na svoji stranu. Vědomí, že Vanessa je zpátky, hřálo všechny přítomné víc než množství vypitého alkoholu.