Pokud trpíte bipolární afektivní poruchou, zvanou dříve též maniodepresivní psychóza, díky "Amenu" jste nalezli kvalitního sparing partnera pro fáze manické i depresivní. Náhlá změna nálad je totiž symbolem nové nahrávky Krucipüsku.

V úvodní skladbě "Mámo" si Hájíček stěžuje na beznadějnost současnosti, což je prvním z mnoha podobenství, která se na desce "Amen" objevují. Nový počin Krucipüsku je totiž nadmíru aktuálním albem, odrážejícím soudobé problémy společnosti. Pokud bylo "Druide!" před čtyřmi lety zpovědí ryze syrovou a do jisté míry soukromou, kdy se Hájíček nebál odtajnit posluchačům všechny své démony, následující "Ahoj" působilo v tomto ohledu jako zklamání. Opravdovost a uvěřitelnost se z tvorby Krucipüsku totiž v období předchozí desky vytratila, jednoduše scházela upřímnost.

Právě ta je ale největší devizou aktuálního alba. V úvodní písni Hájíčkovi bez okolků uvěříte, že si vypůjčil Ozzyho slova "Mama I'm Coming Home" jako upřímnou výpověď umělce, ne jako předem vypočítaný kalkul. Stejně tak "Biomasa" se Hájíčkovi hodila spíše jako idea konzumu než jako reakce na Kateřinu Jacques.

Prakticky každý z textů by si zasloužil hlubší analýzu, neb je v nich skryta jakási kyberpunková Svatá kniha kosmické generace. Krucipüsk se od počátku profiloval jako sociálně-politické seskupení, po čase však metafory odhodil a vsadil na upřímnost projevu. Na "Ahoj" se objevil "Hümnus", dosti nevybíravě kritizující Václava Klause, ve stejném duchu vznikl na nové desce "Blábol", jenž tvrdě tepá a odsuzuje tuzemskou politickou elitu.

Krucipüsk je ale tradičně nejsilnější ve svých nostalgických náladách. Tato kategorie písní je na "Amenu" zastoupena hned třikrát - "Shake Baby", "Dědova víra" a "Kafe a cigára". Právě tyto až patetické songy poukazují na vyklidněnost frontmana. Zatímco dříve by při podobných motivech thrashově křepčil, dnes neváhá apaticky šeptat a také teatrálně zpívat.

V Podještědské říši snad ještě nikdy nevznikl tak infantilní název písně, jako je tomu v případě "Krupicové kaše". Zavrhnout ji kvůli jménu by ovšem bylo omylem. Tato kritika postmoderní generace je totiž poeticky vytříbeným, hudebně silným a takřka geniálním songem. Perfekcionista Hájíček si tentokráte bere na paškál obézní děti, sedící od rána do noci u sociálních sítí, stejně tak jejich rodiče, které je "elektrikou kojí a do sítě pak děťátko zapojí". Pokud jste na tuzemské scéně marně hledali kyberpunkové texty, v případě Hájíčkovy sbírky "Amen" jste se dočkali.

Písně "Ostrov" a "Zákon" jsou pak typickou součástí repertoáru Krucipüsku a díky své živelnosti dávají vzpomenout na starší období liberecké party. Závěrečné dva songy "Pro lidi" a "Jára" ale varovně zvedají ukazováček, neb jsou ukazatelem jisté senilnosti. Na předchozích deskách patřily balady "Ce'st la mort" a "Éo-Éo" k tomu nejsilnějšímu, co alba nabídla, tentokráte však Hájíčkovi v baladě "Pro lidi" dochází dech. A závěrečného "Járu" si mohl Krucipüsk také odpustit, je v něm přítomna notná dávka naivity a prvoplánového smýšlení.

"Amen" jako celek působí neskutečně kompaktně a po "Druide!" se jedná bezesporu o druhý nejkvalitnější počin kapely, která v minulosti proslula především častou obměnou členstva. Chemie Krucipüsku ale funguje na "Amenu" bezchybně a po hudební i textové stránce patří toto album k vrcholům tuzemské produkce. Amen.