S velkými návraty se letos roztrhl pytel. Jedním z kategorie velmi překvapivých je zajisté comeback amerických Creed. Ti se dali dohromady po pěti letech a novinkou "Full Circle" se snaží vzpomenout na dávnou slávu. Do jaké míry je jejich návrat úspěšný?
6/10
Creed - Full Circle
Vydáno: 2.11.2009
Celkový čas: 50:40
Skladby: Overcome, Bread Of Shame, A Thousand Faces, Suddenly, Rain, Away In Silence, Fear, On My Sleeve, Full Circle, Time, Good Fight, The Song You Sing
Vydavatel: Parlophone
Běžela druhá polovina devadesátých let. Grunge vyhasl, ale stále z něj ještě sálalo teplo. Čekalo se na něco nového.
Creed chytili šanci za pačesy, grunge si vcelku vkusně transformovali k obrazu svému, ubrali ze syrovosti, navíc se uměli i usmát a na rozdíl od ostatních, na nastupující vlně post-grunge se vezoucích uskupení, to hlavně dokázali prodat. Ohromující prodejnost jejich tří nosičů ještě nemusí znamenat ohromující kvalitu, přesto měla čtveřice co říct. Jenže od jejich nejúspěšnějšího počinu
"Human Clay" uplynulo deset let a přichází otázka, jestli je možné říci totéž i dnes.
Začíná to dobře, hned titulní "Overcome" je pecka jako hrom. Úderný motiv, mocný tah na branku a hromada energie, skvělé. Stejně nadupaná je "Bread Of Shame", jejíž netradičně hutné agresivní kytary by slušely třeba
Sevendust. Stappův zpěv je plný života, stále to má jiskru. Vzrušení se vlévá do žil, že by staří dobří Creed? Tak slavné to bohužel nebude. Svižnější věci sice šlapou, jak mají (třeba povedená "Fear" bude zajisté skvěle fungovat naživo), ale jakmile tempo trochu zvolní, prvotní nadšení střídají rozpaky. Silnou stránkou Creed byla odjakživa práce s atmosférou, vytříbený cit pro dokonalou gradaci a způsob, jakým i z nenápadné písně dokázali udělat dramatickou záležitost. O něco podobného se snaží i tentokrát, jenže zůstává jen u snahy. Nad první klidnější "A Thousand Faces" ještě přimhouříte oko (sice má ke skutečnému prožitku daleko, přesto patří k těm povedenějším), jenže bude hůř...
Druhá polovina alba začíná čím dál víc nudit (snad jen s výjimkou titulní "Full Circle"), melodie upadají do stereotypu, hrany kytar se obrušují, balady již nemají tu lehkost a šmrnc jako kdysi. Poslední dva kousky už nestojí za nic. Ani soudobá produkce kapele příliš nesvědčí. Zvuk je příliš "plný" a převrstvený, kytary často tvoří jen jakousi nudnou nečitelnou hmotu typickou pro jakoukoliv špatnou kapelu ze škatulky post-grunge. Najít pěkný kytarový motiv nebo aspoň zajímavou náladu se sice občas podaří, ale dá to práci. A to je s ohledem na někdejší zásoby emocí velká škoda.
Banda kolem hezouna
Scotta Stappa vždycky věděla, jak se zavděčit masám. Ostatně statut jedné z komerčně nejúspěšnějších amerických formací tohoto stylu minulé dekády nenabyli náhodou, vždyť i novinka "Full Circle" je za mořem (co se prodejnosti týče) více než úspěšná. Kdysi se nekonfliktně drželi uprostřed se snahou uspokojit ortodoxní rockery stejně jako příznivce lehčích odnoží muziky. Současní
Creed se bohužel zaměřili zejména na nenáročné publikum. Jejich viditelné úsilí zalíbit se za každou cenu však nemilosrdně pohlcuje tvůrčí potenciál a autentičnost a sráží kdysi svěží kapelu na úroveň tuctových
Nickelback nebo
Staind.
Věřím, že parta z Floridy nic ze svého umění nezapomněla. Inspirovala-li si ovšem v minulosti těmi nejlepšími, "Full Circle" je ovlivněno moderními, oblíbenými, avšak nijak zajímavými seskupeními. Sázka na jistotu a obyčejný průměr. Bod navíc berte jako osobní nostalgii.