Jsem pro upřímnost mezi přáteli. Proto přátelsky a upřímně říkám, že nemusím Fake Tapes. Minulý týden jsem omylem absolvovala v rámci křtu alba jedné skupiny i jakýsi akustický kytarový recitál zpěváka Adama Piafa a jeden molkovský projev za sezónu stačí. I z toho důvodu jsem se rozhodla vynechat jakýsi předkrm, který měli na starosti právě Fake Tapes. Bohužel, maminky a osud to s námi vždycky myslí dobře, a tak snad vinou druhého jmenovaného ten den zrovna autobusy a MHD v Praze jely jako na potvoru na čas. Takže jsem stihla jejich druhou čtvrthodinku, sakra.

Naskytla se mi podívaná na zhruba padesátku lidí, kteří neumírali (!), ba někteří se i docela bavili (!!). Zkusila jsem to taky a nebylo to věru špatné. Piafův vstup "Tak ještě čtyři songy a pak už Baddies..." žádná reakce... "No, vždycky když něco takového řeknu, snažím se lidi spíš vyburcovat..." byl vážně vtipný, i když za zoufalou návštěvnost těžko někoho vinit.

Během vystoupení Fake Tapes se Baddies neustále po jednom courali z backstage k baru a zase zpět, což mne vedlo k vymýšlení nejrůznějších domněnek, o co že jim jde. Přes teorii o pivu zdarma jsem se dostala až k finální verzi o jakémsi držení bobříka odvahy. Pokud jsem se trefila, jsou basák a kytarista poserové, neboť jako jediní šli ve společnosti manažera, který dosahuje asi tak poloviny výšky normálního člověka.

Když Baddies za poměrně vlažného povzbuzování nastupovali na scénu, působili ve svých bleděmodrých košilích jako svatouškové. Během úvodní "Tiffany, I'm Sorry", která mimochodem otevírá i jejich debutovou desku "Do The Job", se ale proměnili v partu ďáblových služebníků. Přátelské úsměvy téměř žádné, přesto si publikum omotali kolem prstů do jednoho a udělali z nich beránky. Mysleli to smrtelně vážně, ve chvíli, kdy jsem kvůli kelímku s pitím v ruce nemohla tleskat tak, jak chtěli, bála jsem se, že mi kytarista půjde dát osobně po hubě; tak moc hrozivě v té chvíli vyhlížel...

Během necelé hodinky přehráli s obrovským nasazením téměř celé album, největší ohlas měly singly "Battleships" nebo "Holler For My Holiday", do setu se ale vešly i dva nové songy. Během pauz mezi písněmi kapela komunikovala s publikem, tedy nejen zpěvák, který mimo jiné připomněl skvělou premiéru na letošním ročníku Planet Festivalu.

Komorní atmosféra koncertu se ukázala být pozitivem ve chvíli, kdy si skupinka nejotrlejších troufla na takový malý soukromý pogo kroužek. V závěru koncertu se jim dostalo odměny přímo královské - Michael odložil kytaru, sundal mikrofon ze stojanu a poslední part se vrhnul odzpívat mezi své nejvěrnější z prvních řad, kteří byli stejně jako on mokří jako myši.

Zpočátku zanikající zpěv v kytarové smršti se tak docela do konce nepodařilo vyladit, ale zvuková dokonalost není to, kvůli čemu ta hrstka lidí dorazila na kapelu z Anglie. Je to především precizní show a toho jsme se dočkali. Baddies jen potvrdili svou pověst kapely, kterou je zážitek vidět naživo.