Tak se u nás konečně ukázala Ani DiFranco. Dost vhodně byla jako předskokanka vybrána Lenka Dusilová se svou skupinou Secret Service. Nezačali v sedm hodin, jak bylo na plakátech, ale nejmíň s půlhodinovým zpožděním, což jsem jim sobecky odpustil jen proto, že jsem přišel později. Byl jsem na ni zvědav, o to víc, že její sólovou desku jsem ještě neslyšel. Překvapivě začali dost pomalou a spíš atmosférickou skladbou. Druhá písnička byla ale už klasickou rockovou peckou, jakou jsem čekal, kromě rytmiky se vyřádil kytarista, Lenka zpívala spolehlivě. Ještě další rychlá skladba, mj. používající rytmickou smyčku, a po ní přišla "Muka", ale ne skutečná, nýbrž písnička z éry kapely Pusa, kterou mohu velice. Po ní zahráli ještě dvě další a konec. Slušný začátek, hudebně nejde o nic převratného, ale naživo je vidět, že je to baví, Lenka lehce tančila a la Bjork, asi jí živá podoba sedí víc, než prý trochu moc "učesaná" deska.

Ale po přestavění scény už nastoupila Ani DiFranco. Americká zpěvačka a muzikantka, která už do mala hraje na kytaru, je jedním z idolů nezávislé scény, dle nevyhovujících škatulek jde hudebně o "alternativní folk", "alternativní rock/pop". Ne její dredy, tetování a piercing, ale spíš její texty o vztazích, společenských tématech (feminismus, sexismus, potraty apod.) mají co říct mnoha lidem. Po mnoha koncertech si ve davceti letech založila vlastní nakladatelství, aby mohla distribuovat své nahrávky, prakticky každý rok vydá desku. Mj. nahrávala s Princem či Maceo Parkerem. Před koncertem jsem slyšel některé věci, nejvíc desku "Up, up, up" z roku 1999, takže jsem věděl, o co jde, osobně bych, kdyby to mělo smysl, škatulkoval spíš jako jazzrockfolkové písničky.

Ovšem naživo tenhle trochu široký pojem získal neuvěřitelné grády. Ani, střídající "španělku" s elektrickou kytarou, velice často hrála zvláštním "odsekávaným" způsobem, kdy jako by chtěla vytrhnout struny, takže její hra byla velice rytmická. Kytara občas měla trochu jiný zvuk, nevím jestli za to mohly nějaké efekty. Jednu skladbu si také vypálila jen na basu, spolu s bubeníkem, v jiné si zabubnovala ručně na bubínky. Ale rozhodně tam nebyla za jedinou hvězdu, ostatní muzikanti stále dokazovali, že nejsou žádní nýmandi, "klávesistka" občas zahrála na tahací harmoniku či na klávesách imitovala jiné nástroje, basák s bubeníkem dokazovali, jak vypadá výborně sehraná rytmika, basista také občas použil klasickou basu. Dechař, saxofonista svými výstupy mnoho skladeb posouval na "jazzové" teritorium, ale o škatulky opravdu nešlo. Celý koncert byla jedna velká jízda, i když rozhodně nešlo o nějaký "nátěr", místy byl koncert dost akustický, ale myslím, že klasickému českému příznivci folku by se asi orosily kotlíky (bez urážky). Kromě výborné hry také Ani předvedla všechny možné způsobu zpěvu, v jedné skladbě téměř čistě rapovala. Textům jsem nestíhal perfektně rozumět, takže si je vychutnejte někde na CD. Ani se také párkrát trochu rozhovořila mezi skladbami, mj. pochválila Prahu za to, že se všude hraje, také jednou si trochu antikapitalisticky zaagitovala, ale dost rozumně. Nutno říct, že na případném neporozumění textům rozhodně neměl podíl zvuk, protože takhle dobře ozvučený koncert jsem už dlouho neslyšel, vše bylo čisté a zřetelné.

Prostě výborný koncert, k čemuž jistě přispělo publikum, které šlo najisto, není divu, chvílemi mohl mít člověk pocit, že je v Americe, tolik anglicky hovořících návštěvníků tam bylo. Myslím, že i Ani byla s publikem spokojená, dokonce po rozsvícení normálních světel, kdy už přes polovinu lidí odešlo, byla ještě vykřičena a zahrála navíc jednu skladbu. Fakt to byla bomba, samotného mě překvapilo jaká, protože upřímně řečeno, její desky mě tak maximálně nechytily. To pro příště, aby nás neamíků bylo víc.

Ani DiFranco, Lenka Dusilová & Secret Service, 12.2.2001, Palác Akropolis, Praha