Downtempoví Zero 7 slibovali v promo materiálech svižnější a písničkovější album, ale nebojte, "Yeah Ghost" tedy rozhodně není nic pro rádia. Pro ty naše už vůbec ne. Na první poslech působí album dost neurovnaným a splácaným dojmem. To je zřejmě kvůli tomu, že se na něm nenachází pouze "ještě teplé" novinky Henry Binnse a Sama Hardakera, ale i aktuálně předělané kousky z jejich vedlejších projektů. Instrumentálního Ingrid Eto a Kling.

"Yeah Ghost" se nejen díky tomu při poslechu automaticky rozděluje na dvě půlky. První je písničkovější a její jang tvoří progrese. Mezi jasně melodické záležitosti patří třeba pilotní singl "Medicine Man" s hostující zpěvačkou, jejíž jméno rozhodně není nic pro česká knedlíková ústa, Eskou Mtungwazi. Tu uslyšíte ještě ve třech dalších skladbách ("Mr. McGee", "Sleeper" a "The Road"). Jméno vám nejspíš nic neříká, ale při poslechu si okamžitě vzpomenete na Basement Jaxx, ty její služby totiž hojně využili a zřejmě jí i vtiskli styl. Vždyť právě první singl z této desky jako by z repertoáru Basement Jaxx vypadl.

Eska ale rozhodně netáhne celou desku, poklady jsou tentokrát uloženy i mimo její teritorium. Pokud stojíte (jako já) o ty Zero 7, co umí udělat track s náladou, jemuž nechybí silná nosná linka a honosná obloha (ve smyslu pestrosti nápadů), budete mít rádi "Swing" - píseň s krásně chladivým vokálem Marthy Tilston. Navíc xylofon a v druhé polovině i steel drum (nástroj, jehož velkým propagátorem je u nás Václav Bartoš z FruFru), to jsou Zero 7 se svou přívětivou tváří. Podobně přitažlivá je i předposlední "The Road" - možná vůbec nejemotivnější zářez. Nadprůměrně zábavná je ještě "Sleeper" s Eskou a Rowdy Superstar.

Překvapí asi i hlavní zpěv Henryho Binnse ve skladbě "Everything Up (Zizou)" inspirované Zinedine Zidanem, ale možná právě díky jeho bezbarvému zpěvu se nejedná o nic nevšednějšího než obyčejnou výtahovou záležitost. Klidně bych vyhodil i nenápadnou a zbytečnou "Pop Art Blue", jejíž nepovedený depresivní opar nezachránila ani Martha Tilson.

"Solastalgia", "Count Me Out", "Ghost sYMbOL" a "All Of Us" jsou pak proklamované instrumentálky z vedlejšáků. Sice spíš nabourávají koncept jinak opravdu docela písničkové desky, ale zrovna závěrečná "All Of Us" je slušné půlnoční psycho přerodící se do něčeho nadějně pozitivního. Povedené, ale problém je, že ty ostatní stačí slyšet jen jednou.

"Yeah Ghost" je rozporuplné album s písněmi, co rozkvétají po každém poslechu, ale zároveň je tam několik obyčejných bordelů. A na co je bordel? Na vyhození. Vyhodili ho Zero 7? Nevyhodili. Chyba.