V úvodu musím pochválit tvé nedávné pražské vystoupení s Nine Inch Nails. Jak se ti hrálo před českým publikem?

Hrálo se mi skvěle. Normálně coby předskokan už nehraju, ale když mě o to Trent poprosil, přišlo mi, že bych to měl udělat. V současné době jsem s Atari Teenage Riot na turné The Past - The Present - The Future, které reflektuje všechny vývojové fáze mé hudby. Nine Inch Nails a ATR měli společné turné před deseti lety. Bylo to, jako kdyby se uzavřel kruh. Také mi přišlo, že toto naše společné vystupování tenkrát publikum velmi vřele přijalo. Na Trentovi mi přijde úžasné, že si stále vybírá ke spolupráci kapely, ve kterých pro sebe spatřuje určitou výzvu, a dává je za vzor i členům svého ansámblu NIN, který si tak svým způsobem "školí". Moc skupin tohle nedělá.

Chvíli před koncertem Trent Renzor napsal na svůj blog, jak se na tvé vystoupení těší. Jaký je váš vztah?

Dobrý. Neustále jsem cítil Trentovu silnou podporu. Je to jeden z mála muzikantů úspěšných v mainstreamu, které respektuju. Myslím, že jsme se dali dohromady proto, že ačkoliv jsme často srovnáváni, jsme odlišní umělci, kteří spolu nesoutěží.

Na koncertě mě překvapily reakce některých lidí. Pro mnoho z nich je tvoje hudba nestravitelná. Jak vnímáš, že i po letech lidé při skladbách jako "Revolution Action" utíkají pryč?

Moje hudba je stále dost jiná než cokoliv ostatního. Když ji lidé slyší poprvé, zvláště pak konzumenti mainstreamových záležitostí, tak reagují stejně, jako většinou reagují lidé na něco, co neznají. Většinou se tomu vzpírají, vím to. A to je přesně důvod, proč to děláme. Za ta léta jsem poznal mnoho lidí, kteří se nemohli vrátit do normálu poté, co pronikli do naší hudby. Často se říká, že moje hudba působí podobně jako droga nebo zkrátka jako něco, co dokáže posunout jinam. Musím zdůraznit, že doprovodné show má samozřejmě svá omezení. Připadá mi to jako snažit se během dvouminutového reklamního spotu v televizi ukázat, o čem je moje hudba.

Hudba, kterou tvoříš nyní, je v porovnání s Atari Teenage Riot o poznání přístupnější. Jak se to stalo, že jsi od digital hardcoru přešel k hudbě, kterou děláš nyní?

To je zajímavá otázka. Udělal jsem řadu sólových alb a všechna byla kritiky označena jako "přístupnější" vzhledem k ATR. Ale vždy šly více na odbyt moje tvrdší a zvukově vypjaté věci (např. deska "Intelligence And Sacrifice" je má nejúspěšnější, co se týče počtu prodaných nosičů, takového ATR nikdy nedosáhli). Domnívám se, že když děláte muziku, která šokuje, tak právě to může, ač se to na první pohled nezdá, vyzývat lidi k tomu, snažit se do ní proniknout. Píšu takovou muziku, jakou cítím potřebu psát. Opravdovost, autenticita, to je nejdůležitější součást mé tvorby. Nepřizpůsobuju svoji hudbu tomu, aby se lépe prodávala. Takový přístup mě naplňuje a jsem přesvědčen, že to je důvod, proč jsem pořád tady.

Atari Teenage Riot byla hodně politická kapela. Je pro tebe politika stále důležitá?

Ano, politika mě zajímala odjakživa a stále píšu politické písně. Na mém posledním EP "Shivers" jich pár bylo: "Control Drug" a "Baby Skull." Na svých koncertech stále hraju hodně svých starších skladeb. Pořád mají co říct, protože já se zajímám spíše o obecnější otázky. Každý, kdo se nestará o politiku, dělá velkou chybu. Lidé si často myslí, že politika na ně nemá vliv. Už jsme si mohli uvědomit, jaký dopad může mít na naše životy. Dobrým příkladem toho je třeba válka v Iráku. Spousta lidí ji brala, jako kdyby to byl jen nějaký fotbalový zápas. Stál ale hodně lidských životů a každý z nás za něj už zaplatil spoustu peněz.

První singl Atari Teenage Riot se jmenoval "Hunting For Nazis", co říkáš na sílící projevy neonacismu v Evropě?

Je smutné, kam se vývoj ubírá. Ale potvrzuje se přesně to, co jsem tvrdil už při zrodu Atari Teenage Riot: Pokud lidé budou k neonacismu lhostejní a nebudou proti němu bojovat, tak jenom víc posílí. To je také důvod, proč je důležité dělat politickou muziku. V okamžiku, kdy s tím přestaneme, dají se na pochod. Proto se vlastně všechno dotýká politiky. I popmusic, která o sobě tvrdí, že je nepolitická, je pořád politická. Viním mainstream jen z toho, že z jeho řad nejsou lidem předkládána žádná jasná sdělení. Bílý muž v dnešní společnosti ztrácí svoji moc, a tak reaguje agresivně. Problém je, že násilí jen zraňuje a zabíjí. Jsem si jist, že pokud se nebude z hudební scény ozývat odpor, situace se bude zhoršovat.

Proč myslíš, že je idea neonacismu pro dnešní mladé lidi stále tak zajímavá?

Tohle je sám o sobě dost fascinující jev. Zlo svojí podstatou vždy vzbuzuje zvýšený zájem. Na odbyt jde tisk, zvyšuje se sledovanost televizních pořadů, i desky se lépe prodávají... Myslím, že je důležité znát historii rasismu a nacistické ideologie. Smutné je, že pokud nejste dostatečně inteligentní, může vás to snadno zlákat. To samé platí, když lidé čtou nesprávně bibli nebo nesprávně poslouchají hudbu. V Německu máme takové pořekadlo: "Chlapec je chlapcem, dva chlapci jsou polovičním chlapcem, tři chlapci už není nikdo." Jsou lidé, a bohužel se to silně odráží na jejich inteligenci, kteří se cítí bezpečně jenom ve skupině. Je to pro ně jednodušší, než se snažit individuálně vyniknout. Právě tohle je velký příslib neonacistické myšlenky. Ale není to tak. Je to jeden z důvodů, proč Hitler neuspěl. Jsme lidské bytosti, jsme společenské bytosti, jsme propojeni na mezinárodní úrovni. Být nacionalista v globalizovaném světe nefunguje. Vlastenectví jenom nutí lidi dělat věci jinak. Jako třeba jít do války za někoho jiného.

Většinová společnost musí přijmout menšiny a přijmout fakt, že zlo a agrese je způsobem vyjadřování se místo toho, aby je prohlásila za tabu. Tahle myšlenka tvoří velkou část mé hudby. Každý z nás se uchyluje k násilí, když je v extrémní situaci. Proto musíme takové emoce konfrontovat a ne je ignorovat. Mladí lidé se připojují k neonacistickým skupinám často i proto, že je to jediný způsob, jak mohou prezentovat svůj hněv, když jim veřejná média tento prostor nedávají. K neonacistické ideologii většinou rychle přilnou tak, že už pro ně není nikdy cesty zpět.

Politická angažovanost je typická hlavně pro punkové kapely. Čím to je, že elektronické kapely nemají potřebu se vyjadřovat k politickým tématům?

Řekl bych, že punkové kapely jsou stejně politické jako ty elektronické. Jde o to, že všechny proslulé kapely z konce 70. let byly politické. Ale zrovna tak byly politické elektronické kapely z té doby. Vzpomeňte na The Clash, a pak třeba na DAF. Kraftwerk dokonce pozměnili skladbu "Radioactivity", aby jí dodali na kritičnosti. Punková hudba je založena svojí podstatou na textech. V elektronické hudbě většinou vokály chybí, a myslím si, že to má s tím, jak pomocí ní reflektovat politiku, dost co dělat. Hodně lidí mi řeklo, že měli dojem, že Atari Teenage Riot jako první přišli na to, jak elektronickou hudbou reagovat na politiku. Zkrátka jen své názory tlumočíte do hudebního jazyka dnešní doby. Když jsem začínal, chtěl jsem najít hudební jazyk, který by v sobě zahrnoval politické texty. MC Carl Crack z ATR měl úplně stejnou ideu. To byl důvod, proč pracoval s vokály tak, jak pracoval. Chtěl rozbít rytmus slov, aby se lidé více soustředili a neztráceli se v řetězcích slov, které často nic neznamenají. To je tragédie dnešního rapu, většina songů ztratila význam. Příliš slov o ničem.

Sleduješ německou elektronickou scénu? Je nějaká kapela, která tě v poslední době zaujala?

Docela ji sleduju, ale není nic, co by mě zrovna nějak nadchlo. Často mě lidé upozorňují na "nové" kapely, ale když si je poslechnu, zjistím, že zní jako něco starého. To je ostatně fenomén naší doby. Hodně kapel zní staře ještě dřív, než stihnou zestárnout. Řekl bych, že za to může situace v hudebním průmyslu. Všichni se bojí, že nevydělají peníze nebo že o ně přijdou. Proto opakují to, co už tu bylo. To je velká chyba. Ale mohou za to i uživatelé, kteří ilegálně stahují. Uvidíme, jestli to v příštím desetiletí bude jinak, když se nám to první teď chýlí ke konci. Já jsem přesvědčen, že ke změně dojde.

Jak skládáš svoji hudbu? Pracuješ sám nebo spolupracuješ s dalšími lidmi?

To opravdu záleží na konkrétním projektu. V tuhle chvíli pracuju pouze s Nic Endo, nicméně na předchozích deskách, jako "Futurist" nebo "Intelligence & Sacrifice", jsem spolupracoval s dalšími lidmi, například s Davem Grohlem. Proces vzniku své hudby mám celý vždy osobně pod dohledem, od napsání skladby, přes nahrávání až po produkci. Tím se mé sólové desky liší od ostatních projektů. Používám mnoho způsobů, jak zachytit atmosféru skladby. Za ty roky jsem natočil mnoho skladeb, spolupracoval se spoustou muzikantů v celé řadě zemí. Pokaždé používám nové postupy. Je pro mě důležité nesklouznout do rutiny, to zabíjí kreativitu.

Nedávno vyšla kompilace "Rauschgold: Alec Empire Plays Staubgold", co bys o ní mohl říct? V porovnání s tvojí předchozí tvorbou je to dost odlišná hudba.

Jsem fanouškem vydavatelství Staubgold už řadu let. Pracovat na tomhle projektu bylo vzrušující. Dost jsem se v něm vrátil do doby, kdy jsem vydal svých pět alb u frankfurtského labelu Mille Plateaux (Generation Star Wars, Hypermodern Jazz, Les Etoiles des Filles Mortes, Low On Ice, Limited Editions). V elektronické experimentální hudbě toho mám už hodně za sebou. Více na kontě toho mám právě z téhle oblasti, "hardcore" záležitostí jsem tolik neskládal. Experimentální elektronika měla pro svoji častou komplikovanost a velkou nekonvenčnost vždy úzký okruh posluchačů, nicméně zde vzniklo mnoho dobrých nápadů, které si jistě za pár let, ne-li desetiletí, najdou svoji cestu do mainstreamu. Již existujícími příklady jsou např. Daftpunk, kteří by nebyli bez Pierra Henryho, nebo hip hop by nebyl bez Pierra Schäffera a jeho musique concréte. Nepřestanu investovat čas a peníze do takových projektů, ať už jako autor nebo spoluautor, protože mě po muzikální stránce naprosto fascinují.