Málokoho už dnes překvapí, co všechno je možné slyšet na jedné desce. Také "Cajk" na půlhodinové ploše zvládne kde co. Posluchači nabídne možnosti k obdivu i k zesměšnění svých autorů hned několikrát za sebou. A činí tak s přesností střídání dnů v týdnu. Už dlouho jsem například na domácí nahrávce neslyšel nejneuvěřitelnější posloupnost songů, jakým je zdejší závěrečné trio skladeb. Dechy rozparáděný "Optimista" následovaný křečovitou, navíc vážně míněnou popinou "Atlantida" a hravě skočnou "Hiphoperskou taneční". Jako by hrálo několik kapel dohromady.

Jestliže u většiny desek mám různorodost materiálu za plus, v tomto případě jde znaménko opačným směrem. Ono to totiž i přes tu roztříštěnost musí fungovat dohromady. U Crossbandu se ale celé kouzlo kapely schopné brát inspiraci z vícero žánrů ocitá, s prominutím, v řiti. Proč tomu tak je, jsem pochopil někde v polovině alba. V jednotlivých složkách ještě "Cajk" víceméně funguje. Hudbě, textům i zpěvu je vcelku snadné přijít na chuť. Jenomže společně se jim posluchače spolehlivě daří otrávit. Když už text pasuje přibližně k hudbě ("Pohoda u řeky"), zpěváka byste za jeho výraz pustili se závažím po proudu. Naopak v případě "Atlantidy" text i zpěvák nevadí, ale hudební doprovod jako by vypadl z Vaškových kláves.

Proto bych chtěl kapelu Crossband poprosit, zda by své případné další album mohla hudebně namířit směrem k pokračování soundu písniček, jakými jsou například "Virtuální Aneta", "Optimista" nebo "Hiphoperská taneční". Není z nich cítit taková křeč, nepůsobí směšně a v neposlední řadě se na ně dá dobře pogovat. Zatím doporučuju případným posluchačům "Cajku", aby si místo celé desky užili, jednak těch pár dobrých kousků několikrát za sebou, a pak také stěží uvěřitelného faktu, že hudební režii má na svědomí Martin Šebestík aka Armina Effenberger z Cartonnage.