Ostravská Černá louka a Slezskoostravský hrad se opět po roce staly dějištěm multižánrového hudebního festivalu Colours Of Ostrava. Osmý ročník zase ukázal, proč je festival pravidelně nominován na hudební akce roku v České republice. Náš report je rozdělen do dvou částí a užít si můžete bohaté fotogalerie.
© Marek Gerhard / musicserver.cz Špatná zpráva: zažijete rozmary počasí, zmoknete a pod pláštěnkou se zapaříte. Dobrá zpráva: dešťové přeháňky budou krátké a uvidíte duhu. Špatná zpráva: nemáte šanci vidět a slyšet všechny dobré věci, co vám dramaturgie nachystala. Dobrá zpráva: zažijete skvělého Jamieho Culluma (přečtěte si
samostatný report) a další výborné koncerty a ještě objevíte něco, o čem se vám ani nezdálo. Špatná zpráva je, že budete unaveni, ospalí a možná i onemocníte, ale to vše přebije ta nejlepší zpráva: budete šťastní jako blechy.
Den první: čtvrtek
Sázka na divokou kartu, tentokrát v podobě
Michael Nyman Bandu, se opět vyplatila. Po loňském výkopu Jana Garbarka se i tentokrát čtvrteční rozjezd festivalu uskutečnil v sedě. Asi by se těžko hledal další festival, kde osm tisíc lidí poslouchá soudobou vážnou hudbu pod širým nebem (jistě, největší potlesk si Nyman vysloužil sólovým blokem klavírních skladeb z filmu "Piano"), ale světe div se, ono to vážně funguje! Hezká ukázka hudební tolerance a všehochuti, tak typické pro Colours.
Pohoda, úsměvy, radost.
© Marek Gerhard / musicserver.cz Další hezký moment nastal, když se na hlavní scéně chystal koncert
Tata Bojs a Ahn Tria: lid to vzal do svých rukou a naprosto spontánně diváci bez problémů naštosovali plastové židle, aby měli prostor tančit a bavit se ve stoje. Dobře udělali - "komornější akustické" verze hitů Tatáčů s triem krásných amerických Korejek, to nebyla žádná selanka, ale místy docela hutný nářez. Výborná hudba a zvuk, sympatičtí protagonisté na pódiu, vtip a zábava, to vše vyústilo ve velký úspěch a zasloužené ovace.
Tata Bojs si své publikum na Colours získali už dávno a přítomnost krásného dámského tria (poctěného tím, že hraje na pódiu po Michaelu Nymanovi) nemohla nic pokazit. Tradičně mimoňské Mardošovy proslovy vyvolávaly salvy smíchu, Bublajs zpíval a hrál jak o život, zvuk byl vynikající (ostatně, tak tomu bylo po celou dobu festivalu) a dokonce jsme slyšeli dvě písně kapely v anglické verzi. Výtečná hudba, humor, dobrá podívaná za svitu Měsíce, co víc chtít?
Novinkou festivalu byla Česká scéna (ovšem nazvána "světově" Czech stage) na Černé louce: už před oficiálním zahájením na největším pódiu zde spustil svůj set loňský objev
NiceLand - po počátečních problémech s odposlechy se dočkal velmi slušného přijetí a v jednom z přídavků si dal "Creep" od
Radiohead. Ještě více diváků pak přilákal velmi rozverný
Michal Hrůza s Kapelou hrůzy.
NiceLand a Hrůza byli možná jediní, kdo na Czech stage reprezentovali "běžné" písničkáře s kytarou, pak už se žánrové rozpětí rozletělo do jiných sfér.
Den druhý: pátek
Jak se ukázalo později, pátek byl jediný den, kdy pršelo tak, aby se musely vytahovat pláštěnky. Deštníky byly letos konečně zakázány (ano, pár se jich pravda objevilo...). Při vystoupení Věry Špinarové (zaznamenala "doma" velmi slušný ohlas) to tmavé mraky na chvíli zkusily, jenže déšť naštěstí neměl dlouhého trvání a navíc se nad místem konání objevila překrásná dvojitá duha.
© Marek Gerhard / musicserver.cz Druhý den festivalu nabídl mimo jiné i vystoupení avizované největší hvězdy Colours, Jamieho Culluma a také údajně
nejlepší party kapelu světa, kolumbijské
La-33. Tady už bychom s velkohubým označením mohli docela úspěšně polemizovat - jízda to byla výtečná, kapela šlapala (zejména parádní dechová sekce) a vynikající byla coververze "Roxanne" od
Police nebo divoké variace na Manciniho "Růžového pantera", ale ve srovnání s loňskou fiestou skupiny
Salsa Celtica chlapci z Bogoty prohráli na body.
Společné vystoupení s
Tata Bojs bylo pro
Ahn Trio tou nejlepší možnou reklamou. Na kostelní scéně už před samotným začátkem jejich prvního sólo koncertu u nás byl pěkně dlouhý štrúdl dychtivých fans a osobně jsem se
třásl, zda se tam vůbec vlezu. Jejich mini obchůdek se taktéž dočkal náletu a záhy bylo úplně vyprodáno. Za vše může aura, radost a pozitivní energie, kterou holky spolu stále vozí. Nejvíce prostoru bez jakýchkoliv pochyb dostala deska "Lullaby For My Favorite Insomniac", ale nechyběl ani oblíbenec
David Bowie nebo "Riders On The Storm"
The Doors. Angella, Maria a
Lucia si pro Ostravu nachystaly malé překvapení, to když na scénu pozvaly Emu Brabcovou, která s nimi zapěla krásnou "Big My Secret" (pokud se nepletu). Po
Michael Nyman Bandu to byl druhý a ojedinělý koncertní zážitek na hranách vážné hudby.
Zcela jiný šálek kávy byl podivín (se všemi pozitivy a negativy v jednom)
Daniel Benjamin. Ten ze scény rozdával listy poseté větvičky, evidentně se zamiloval do kluků, které viděl v prvních řadách a k nimž vyslal několik komplimentů, prapodivných poznámek. Přednesl několik melodramatických písniček ze svého bezejmenného debutu, v nichž se vyzpovídal ze svých rozervaných vnitřních pocitů. Vystoupení mělo své vrcholy i propady a studiové experimenty šly v živém provedení do ústraní. Vnitřně si však nedokáži představit, co tento chlapík se tříčlenným doprovodem
vyváděl během nočního rozjímání.
To be continued...