Pondělí bylo jasným vrcholem festivalu. Už ráno bylo jasné minimálně to, že Rock For People byl opravdu výborně zvládnut z pořadatelské stránky. Dostatečný počet toi-toiek, minimální fronty na pivo a jídlo, mnoho míst k sezení (pohodlní mohli za stovku na tribunu), neuvěřitelně čisto, bezpečnost zajišťující dostatek pořadatelů, kteří se nebáli vyhodit fetky před areál. Ale i maličkosti typu, že pokud se někde vytvořilo bahno, bylo okamžitě zaveženo, takže se nerozdupalo. Výborný nápad s tříděním odpadu se rovněž setkal s možná až překvapivě kladným ohlasem. K tomu výborná aparatura i světla na hlavní stage a mnoho "atrakcí" k vedlejším aktivitám. I ceny byly solidní, protože dát padesát korun za tři dny stanování a sto padesát za parkování je bomba. Nerad bych přechválil, ale všichni, s kterými jsem mluvil, byli letos nadmíru spokojeni s tím vším okolo, což je třeba říct. Ameba to letos prostě zvládla, přiznejme si to.

Třídenní festival už je na tělo docela záhul a nejde ani tolik o alkohol, jako spíš o podmínky k spánku a neustálý hluk. Proto je vždycky lepší dopoledne vyrazit do Hradce, vyhnout se mumraji lidí na sluníčku a vrátit se s odpočinutýma ušima odpoledne. To se nám povedlo i poslední festivalový den. Gaia Mesiah nabízela otázky, jaké to bude s Viktorem Dykem. Výsledek byl vlažnější. Publikum reagovalo určitě méně, než když za mikrofonem skákala "naspeedovaná" Marka Rybin. Nudil jsem se, podobně jako většina lidí rozvalených na kopečku kolem.

Přehrát svou první desku měla na programu Vypsaná fiXa ve stanu. Již tradičně totálně natřískaném. Lidi pařili jako zběsilí - nezažívali to totiž poprvé. Márdi se mohl spolehnout na houfný zpěv stejně jako na peklo pod pódiem. Tohle prostě byla kapela, na kterou si chodili vybít energii hyperaktivní jedinci.

Sunshine byli vlastně předkapelou následujících Bloc Party. Předvedli několik novinek z aktuální desky. Nutno podotknout, že nejlépe fungovala "New Manifesto". Pod pódiem řádil kotel a Kay samozřejmě více času trávil dole u lidí než na pódiu - žádná novinka. Louka u hlavní scény se brzy solidně zaplnila a gekonovitý frontman neschovával radost z velké divácké podpory. Starší písně jako "Top! Top! The Radio" nebo "Victim Is Another Name For Lover" samozřejmě vzbuzovali největší ohlas, ale celkově to tentokrát mělo šťávu a bavilo to snad všechny strany.

Na druhém největším pódiu při konci Sunshine už pomalinku začínali Gogol Bordello. Narváno logicky bylo, vždyť jsou svými nakažlivě energickými koncerty pověstní po celém světě. Jejich koncert byl přesně takový, jak si ho představujete. Polonahý Eugen Hütz skákal po pódiu s akustickou kytarou a bicí udržovaly zběsilý rytmus. Výborná byla "American Wedding". Při té se totiž již dostatečně odvázaný dav změnil ve vlnící se moře skákajících těl.

Velké finále festivalu obstarala tři světově proslulá jména. Hned na to první jsem se nejen já těšil nejvíce. Vždyť britští post-punkeři Bloc Party se k nám zřejmě jinak než skrze festival nedostanou. Přitom jistě produkují hudbu melodicky půvabnou pro všechny návštěvníky Rock For People. Jen jde o to, že většina lidí nerada objevuje. Plná louka se tedy tentokrát nekonala. Ale nevadilo to, i tak bylo mnohem více lidí než na Arctic Monkeys. Zpěvák Kele Okereke byl velice uvolněný, usmíval se na všechny strany, hrál s radostí a publikum si ihned získal na svou stranu. A to nejen tím, že děkoval za vhozenou kšiltovku, s kterou nakonec i odehrál velkou část koncertu na hlavě. Hlavně bylo vidět, že je to baví. Vše ostatní už šlo samo. Novější písně z "Intimacy" možná nejsou tak koncertně úderné jako starší věci, ale naživo byly odprezentovány s tak úchvatnou lehkostí, že nebylo co řešit. Jen si užívat hudbu. Téměř nepoužili počítač, přitom jejich písně jsou elektronických vychytávek plné. Možná že zněli o to více bezprostředně a sympaticky jednoduše. Nechci suše vyjmenovávat skladby, ale "This Modern Love" za to stojí. Byl to pro leckoho vrcholný okamžik festivalu a naprosto úžasná chvíle s oranžově zalitým nebem od zapadajícího slunce. V ty minuty neexistovalo nic než tento jedinečný okamžik. O nejlepším vystoupení na festivalu netřeba váhat, při Bloc Party si to totiž sedlo.

To na Placebo přišlo tradičně věrné publikum. Podle vzhledu jste kdykoliv jednoduše poznali, kdo přijel speciálně na ně. Neustálé omíláné úvahy o tom, jak je novinka "Battle For The Sun" nudná, vzaly za své. Vždyť Placebo odehráli velkou většinu repertoáru z nového alba a vesměs se jednalo o naživo skvěle fungující věci. Ukázal se jejich potenciál, který neleží v hloubavé poloze jako u "Meds", ale je zkrátka určen na pódia a do rádií. Hned druhá "Ashtray Hearts" znamenala obrovskou energii a chytlavý refrén, který se dral sám z úst. Placebo ale neopomněli ani nejznámější "Every You, Every Me" a "Special Needs". Bohužel už bylo vidět, že nikdo nemá zrovna energie na rozdávání, taková "Bitter Ends" by si zasloužila větší odezvu. Lidi to bavilo, jen už útočila únava. Jako starší klenot předhodili "Special K", to bylo i nejvíce slyšet zpěv davu. Placebo překvapili brzkým odchodem a dlouhým čekáním, kdy už to vypadalo, že se nevrátí. Nakonec zazněly ještě tři skladby a spokojené publikum si šlo poslední zbytky sluchového ústrojí poničit na Underworld.

Ti překvapili asi všechny. Ať už svou nestárnoucí show, jednoduchými, ale efektními efekty na obrazovkách, ale především výběrem skladeb. Vzpomínalo se. Zazněla třeba úžasná "Cowgirl (Everything, Everything)" nebo "Dark And Long". Underworld neztratili nic ze své koncertní krásy. Karl Hyde svými pohyby chvilkami vypadal, jak když si právě v zákulisí po miliónté napudroval nos, ale zřejmě je jen dobrým hercem. Byla to hlavně jeho zásluha, že se lidi ihned chytli. Když zazněla notoricky známá "Born Slippy" spokojen byl snad každý. Koncert Underworld byl postaven na nostalgické atmosféře devadesátek v londýnských klubech a účel splnil.

Na patnáctém ročníku Rock For People nikdo vyloženě nezklamal. Dá se mluvit jen o pozitivech. Ale místo opakování si dovolím ještě jednu historku. Když jsme si lehli ve dvě ráno do stanu, slyšeli jsme, jak se někomu povedlo vyprovokovat několik lidí ve stanech, aby zakřičeli "hovno". V zápětí mánie řvaní tohoto slova doznala obrovských rozměrů a končilo to tak, že ho zhruba deset tisíc lidí ve stanovém sektoru skandovalo, což jakkoliv to zní obskurně, byl impozantní zážitek. Ve vzduchu visela radost - semknutí všech lidí v městečku bylo neuvěřitelné.