Po více než čtvrtstoletí a jedenácti deskách přichází Depeche Mode s albem, které svou stopáží překračuje hodinu hracího času. Nejdelším ve své historii. Jako by se snažili jednoznačně říct, že stále mají co předvést a že toho není zrovna málo. A to není jediná zajímavost. Také na "Sound Of The Universe" posadili na producentskou židli Bena Hilliera a na ním produkovanou, nejednoznačně přijatou placku "Playing The Angel" tak navazují se stejně nejednoznačně přijímanou novinkou. Jsou tedy Depeche Mode definitivně jen singlovou kapelou, nebo je "Sound Of The Universe" komplexním důkazem opaku? Pokud vám k rozhodnutí nestačila hlavní recenze Dana Hájka, který udělil Depeche Mode osmičku, možná vám pomůže naše makrorecenze, která je lehce kritičtější a v průměru usazuje depešáckou novinku přesně na hranici sedmdesáti procent.

---

Honza Průša - Popová deska pro rok 2009 (8/10)
Vztah k interpretovi: Prošel jsem si všechny polohy od naprosté nenávisti, přes lhostejnost až po obdiv.

Singly pro mě obvykle nic neznamenají. Zásadnější kousky alba často nacházím v jiných, ne tolik protlačovaných skladbách. Aktuální deska Depeche Mode je ale výjimkou. "Wrong" si mě získala od prvního okamžiku, kdy jsem ji zaslechl a není to tím vynikajícím videem Patricka Daughterse. Silná, energická a originální skladba výborně reprezentuje desku a představuje DM takové, jací chtějí být v roce 2009. A jsou skvělí. "Sounds Of The Universe" je výjimečně vyváženým albem, z nějž mě nebaví jen "Jezebel" - až příliš melancholická, a s Goreovým vokálem v kontextu desky působí spíš jako zbloudilá b-strana singlu. Když jsem před dvěma lety poslouchal "Hourglass" - sólovku Davea Gahana, říkal jsem si: "Proč sakra vydává tu desku sám za sebe, vždyť by klidně mohlo jít o album Depeche Mode." Teď vím, že nemohlo. Depešáci jsou mnohem dál a společně nahráli album, kterým odkazují až ke svým kořenům, zachovávají si typický zvuk a přesto se i nadále vyvíjí. I když pop příliš neposlouchám, každý rok si mě jedno popové album najde a já s ním strávím docela dost času. Pro letošek už mám vybráno.

Michal Koch - Méně temnoty, krapet více něhy a naděje (8/10)
Vztah k interpretovi: Jsem fanouškem dvou nejnovějších desek.

Srovnávání dvou děl jedné kapely je vždy věc malinko ošemetná, leč já v případě aktuální novinky Depeche Mode prostě nemohu jinak. Jejich předchozí počin "Playing The Angel" mě totiž před čtyřmi lety naprosto uchvátil a byť jsem se následně dle pravidel mírného pokroku v mezích zákona tu a tam pokoušel proniknout i ke starším albům DM, nějak se mi to zatím nepodařilo. Teď se ale pánové vynořili s novinkou, která se sice nedá označit přímo za pokračovatele, ale přesto "Zvuky vesmíru" v sobě mají cosi z nálady, která mě na "Andělovi" uhranula. Aktuální deska pravda není až tak temná, je v ní krapet více něhy a naděje, ale i tak zve do náruče melancholie a smutku (už ale ne deprese). I když je pravda, že famózní pilotní singl "Wrong" (viděli jste někdy něco tak úchvatně beznadějného, jako je klip k téhle skladbě?) to zrovna nepotvrzuje, ač se jedná o dle mého názoru nejlepší skladbu desky. Depeche Mode znovu ukazují, jak to zní, když někdo umí, má zkušenosti, má nápady a nemá potřebu se podbízet. Výtečná nahrávka, jen mne o ždibec méně vzala za srdce než minulé album, proto jen osmička.

Pavel Parikrupa - Ikarie XB-1 (7/10)
Vztah k interpretovi: Velice kladný postoj, ale až od "Black Celebration". Ranou tvorbu nemusím, zato všechny desky z 90. let a zejména "Songs Of Faith And Devotion" jsou pro mne naprosto zásadní.

Slovem "kultovní" bych se moc často neoháněl (občas je jeho nadbytečné používání k smíchu), ale v případě DM ani nemrknu. A takový kult není žádná sranda: velká očekávání versus zívání nad veterány v černém a výzvy ke změně kontra "hlavně žádné novoty". Na "Sounds Of The Universe" se mi nejvíc líbí moderní použití retro mašinek - taková "Peace" je okatý návrat do 80's, ale je to tak skvělá skladba, že ten srandovní zvuk je k sežrání. I když to z poslechu "Wrong" (ta píseň, ostatně jako celé album, stále roste!) nevypadá, je nová deska nějak, jak to jen říci, víc optimistická. Což zase může být varování pro ty, co mají rádi tu černočernou temnotu a tvrzení, že Depeche Mode dělali nejlepší hudbu, když byli v největších sračkách. Teď, zdá se, panují v kapele téměř idylické vztahy a hudba se malinko projasnila. Jasných singlů (tipy: "Perfect", "Peace", "Come Back") je méně než v minulosti, ale jako celek funguje deska výtečně.

Lukáš Benda - Analogové downtempo bez dalších přísad (6/10)
Vztah k interpretovi: Po rodičích - ortodoxních depešácích - jsem zdědil část jejich posedlosti, á propos, Gahan je prostě alfasamec.

Nedobrovolně jsem na Depeche Mode vyrostl a až po pubertě jsem znovu objevil kultovní "Violator", jenže DM mě stejně nejvíce baví uvězněni ve futuristickém elektronickém zvuku, který obsahoval nedoceněný mašinkový "Exciter". Poslední deska "Playing The Angel" mne zklamala svou nulovou kompozicí - jednotlivé písně nevytvářely žádný meziřádkový příběh. To "Sounds Of The Universe" se vrací tam, kde éra DM skončila s již šestnáct let starým "Songs Of Faith And Devotion". Návrat k analogovým mašinkám se mi příliš nezamlouvá, přesto je třeba uznat, že "SOTU" zní jemně a zároveň v sobě má dostatečný koncertní potenciál i drajv. Slabší texty tentokrát ustoupily silné melodické lince a k pochopení složitého "SOTU" je tak třeba desítek poslechů. Objevování nové desky ale posluchače nenudí, naopak - krok po kroku díky prostorově výrazným songům proniká pod roušku chemie DM. Osobně mi však sedí jiná poloha DM, než ta, která se objevuje nyní, i proto tak nízké hodnocení. Album je kvalitní, o tom žádná, jenže ani legendy se nemůžou vším zavděčit všem...

Dominika Jiroušková - Ne tak úplně "Wrong", ale... (6/10)
Vztah k interpretovi: Jsem mladý fanda starých hitů.

"Vracíme se ke kořenům," prohlásil Dave Gahan a moje duše se zatetelila. Osmdesátky jsem sice osobně nezažila, ale jestli si na něčem ujíždím, je to zašlej zvuk synťáků a dalších hraček, který od dětství hojně objevuju na tátovo památečních deskách z mládí. A singl "Wrong" mi jako ochutnávka bohatě stačil k tomu, abych se nepokrytě začala těšit na hlavní menu od Depešáků. Jenže s albem přišlo tak trochu i zklamání. Jasně, člověk, který chce na dvanáctý řadovce záplavu hitů na první dobrou, bude zákonitě zklamaný a radši ho pošleme do obchodu pro jakoukoli bestofku. "Sounds Of The Universe" opravdu zní v určitých pasážích patřičně rozviklaně a odkazuje tak někam k albu "Violator". K retro výkopu "Wrong", který připomíná legendární "Personal Jesus", se hned napoprvé přidá příjemně nasládlá a rozostřená "Come Back", ale to je ohledně hitovek tak nějak všechno, vážení. Ostatní skladby poslech od poslechu vykouknou a zase se ztratí, a když je porovnám s takovou "Policy Of Truth", začínám se pomalu přimlouvat za víc časem prověřených písní na červencový Eden.

---

Album: Depeche Mode - Sounds Of The Universe
Průměrné hodnocení: 7,0/10
Celkový čas: 60:51
Skladby: In Chains, Hole To Feed, Wrong, Fragile Tension, Little Soul, In Sympathy, Peace, Come Back, Spacewalker, Perfect, Miles Away / The Truth Is, Jezebel, Corrupt