Šílení kazatelé jsou zpět a pěkně ostře

15.05.2009 13:00 - Petr Bláha | foto: facebook interpreta

Elektronické a místy až taneční experimenty let minulých jsou pryč, opět tu je správný nářez, který Manic Street Preachers umí. Mnoho informací zaznělo například v Čerstvě staženo nebo v sérii novinek. A tak se moc nebudeme zabývat detaily, které jistě znáte, a podíváme se rovnou na novou desku.
9/10

Manic Street Preachers - Journal For Plague Lovers

Skladby: Peeled Apples, Jackie Collins Existential Question Time, Me And Stephen Hawking, This Joke Sport Severed, Journal For Plague Lovers, She Bathed Herself In A Bath Of Bleach, Facing Page: Top Left, Marlon J.D., Doors Closing Slowly, All Is Vanity, Pretension/Repulsion, Virginia State, Epileptic Colony, William's Last Words / Bag Lady (Hidden Track)
Vydáno: 18.5.2009
Celkový čas: 42:29
Vydavatel: Sony Music
Manic Street Preachers se nám s velkou pompou s vrátili novou deskou do čistě rockových vod. Ta se mi jeví o poznání hitovější než předchozí počin, který byl sice dost kvalitní, ale nedostal se mi pod kůži tak rychle jako "Journal For Plague Lovers". Zvuk je oproti dřívějšku značně nabroušenější a mám pocit, že James Dean Bradfield intonuje lehce odlišně, něž tomu bylo doposud. Samozřejmě pořád je to ten klasický afektovaný projev, který je pro něj typický, ale nyní tlačený do "uřvanějších" poloh.

Album šlape od prvních okamžiků. Úvodní "Peeled Apples" má tendence stát se hitovkou, stejně jako song, který dal jméno celé desce, ale mě si už při prvním poslechu získala "Jackie Collins Existential Question", kde James předvádí skvělou efektivní rockovou doprovodnou hru a navíc ji dokresluje kytarovou linkou podkreslující zpěv. Skvělé, bohužel na koncertech s jednou kytarou neproveditelné, o to víc opět zamrzí zmizení kytaristy a textaře Richeyho, (nejen) tady by se velmi hodil. Cestou je samozřejmě i použití koncertního kytaristy, ale netuším, jestli ho náhodou Manic Street Preachers nepoužívají. Jenže to už odbíháme od samotného alba.

"This Joke Sport Severed" naopak z oné říznosti ustupuje, ale boduje výraznou atmosférou a gradací, která je mocně podpořena použitím smyčců. "Facing Page: Top Left" se také na pomalejší vlně veze s velikou grácií a klavír s akustickou kytarou se výborně doplňují s charismatických vokálem šéfa trojice naštvaných Velšanů. Má však cenu popisovat každý song a hledat v něm skvělé momenty a připravit vás tak o mnohá překvapení, které album skýtá? Ne. Všechno sedí, je přesné a do detailu promyšlené. Takhle má vypadat rocková deska, která si nehraje na nějakou vznešenost a nevšednost. Je totiž v prvé řadě dobře napsaná, zahraná a nahraná. Z každého tónu je cítit energie a dravost.

A jaký je tedy výsledek? Inu, já volím devítku, protože, i když k albu nemám výhrady, tak někde v podvědomí cítím, že z tohoto skvělého počinu se klasika žánru nestane a časem možná i vyplave nějaký nedostatek, který snad nebude natolik závažný, aby tento počin shodil a srazil mi růžové brýle, které na mém nose sedí od prvního poslechu. Manic Street Preachers natočili horkého aspiranta na titul rockové desky roku.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY