Finští Dead Shape Figure se ze sestavy turné vymykali nejen svým žánrovým zařazením, které se zcela zříká atmosférických prvků, ale i zřetelnou nezkušeností, která byla nejpatrnější při pokusech o navázaní metalového porozumění mezi pódiem a hledištěm. Zpěvák Galzi Kallio se neváhal vrhat mezi diváky, jež se pokoušel hecovat k "nu-metalovému" poskakování i víření v pitu. Co mu to ale bylo platné, když na moderními prvky sporadicky okořeněný thrash metal se prostě v pitu točit nedá. Coby debutanti krotí Dead Shape Figure své riffy obstojně, ovšem taky tak málo invenčně, že si snáz zapamatujete výraz jednotlivých muzikantů než to, co hrají. A přestože si minimálně pro své nasazení zaslouží dílčí uznání, vzhledem k tomu, co mělo následovat, působili jako školáci, kteří touží imitovat své zkušenější spolužáky a vypadají při tom nesmírně neohrabaně.

To jejich krajané Turisas, kteří se v České republice znovu ukáží již za pár měsíců na festivalu Brutal Assault, už mají zkušeností o poznání více a kdyby v ničem jiném, bylo to zřetelné zejména v komunikaci frontmana Mathiase "Warlorda" Nygårda s publikem. Jeho dikce motivátora metalových davů si přítomné publikum získala ještě před tím, než začal pochlebovat zemi, "v níž se vaří nejlepší pivo na světě", aby se i nadále napájel vodou.

Turisas představují špičku folkových, respektive vikingských odnoží metalu mimo jiné díky tomu, že se nespoléhají výhradně na exotičnost svého výzoru a zapojení údajně tradičních nástrojů. Naopak: neschovávají se za domnělou "skanzenovou autentičnost" a operují s přiznanou stylizací skočného "battle metalu", který obnáší i momenty přiznané dovádivosti, jejíž povaha by však mimo metalové kruhy nacházela jen těžko pochopení. A o to více si ji užívali návštěvníci Folimanky, které Nygård dokázal vyhecovat ke spolupráci, k níž diváci zajisté i díky jednotné atmosféře setu ochotně přistupovali. Energické vystoupení, v němž se stejným poměrem hrálo a laškovalo s publikem, by rozhodně "one more" kousek sneslo.

Přídavek nebyl dopřán ani Moonspell a to se vzhledem k jejich přetrvávajícímu hvězdnému statutu mohlo jevit jako překvapivé. Kapela, která navzdory výrazné persóně Fernanda Ribeira v čele, nepřestává být ani po dlouhých letech funkční tvůrčí jednotkou, patří mezi takzvané koncertní jistoty a jedinečnou temnou náladu, kterou opakovaně vyhledává množství příznivců, šířili i tentokrát.

Po dávném vystoupení s Opeth v San Francisku, kde publikum Moonspell nesnášelo, si Ribeiro podle svých vlastních slov řekl "tohle už nikdy". A své předsevzetí neodehrát špatný koncert, soudě podle těch, které jsem měl možnost vidět, naplnil. Výjimkou nebylo ani vystoupení aktuální. Moonspell představují záruku odevzdaného výkonu, z něhož pak jaksi samozřejmě vyvěrá podmanivá atmosféra kombinující elementy gotického a černého metalu, přičemž aktuální tvorba kapely má blíže k tomu druhému. Jakkoliv je struktura festivalových setů Moonspell povědomá a pro ostřílenějšího koncertního návštěvníka i průhledná, Portugalci si vždy dokáží připravit alespoň jedno překvapení, pro které si každé jejich představení budete pamatovat. V případě pražského zastavení bylo takovým překvapením nejen provedení precizně synchronizované zadní projekce, ale taky předvedení baladické singlovky "Luna", která kontrastovala s tvrdším ražením zbylých skladeb. Ty byly - pomineme-li nepominutelné hity "Alma Mater" a "Opium" - vybírány z už tak tvrdých posledních dvou alb a vezmeme-li v potaz, že z nich Moonspell zvolili to vůbec nejtvrdší ("Finisterra" nebo "At Tragic Heights"), pak nám vychází agresivní show kapely, která se proslavila spíše subtilní evokací démonických sil.

Cradle Of Filth obestírá množství paradoxů, z nichž ten nejvíce aktuální může být vztažen výhradně na české prostředí. Angažmá Martina Škaroupky za bicím kombem britské legendy může být bez nadsázky považováno za největší průlom českého metalového hudebníka ve světě. Onen paradox pak spočívá v tom, jak díky této skutečnosti začali mnozí z programových odpůrců kapely vedené nezaměnitelným křiklounem Danim Filthem brát Cradle Of Filth na milost. "Ale zas tak špatné to není," začali v pivních debatách trousit ti, kteří neměli (snad s výjimkou raných desek) pro britské černokněžníky slova uznání. Ale vždyť ono to "tak špatné" nebylo ani před příchodem "Marthuse", který za bicí sestavou působí opravdu autoritativním dojmem.

Cradle Of Filth odjakživa počítali s obrazy teatrální dekadence, které měly své místo i v pražském vystoupení. Zamysleli-li bychom se nad všemi metalovými "p", mezi něž patří třeba instrumentální potence, nebylo by proti CoF možné říct křivého slova. Ať už vířili muzeální kousky jako "Dusk And Her Embrace", útočnou "Gilded Cunt" nebo aktuální "Honey And Sulphur", působili Angličané mimořádně sehraně a jejich skladby navzdory občas neusledovatelnému tempu kompaktně. Klátící se smrťák mohl budit úsměv, právě na tomto typu přiznané teatrálnosti je ale tvorba Cradle Of Filth založena. Navzdory krátkodobému selhání osvětlovací techniky předvedli hraví a nekompromisní britští raraši nejlepší ze svých českých vystoupení.