S kapelou Žáha nejen o Lucii, MusicServeru a budoucnosti internetu

05.01.2001 05:00 - Hynek Just | foto: facebook interpreta

Chcete bulvární titulek? Pak vězte, že frontman Žáhy nazpíval část nového alba Lucie. Je tomu tak a není tomu tak, koneckonců jako u všech bulvárních zpráv. Že vám pojem Žáha nic neříká? Pak setřeste předsudky a přijďte se podívat na koncert...
Žáha
© joesgarage.cz
Skupina Žáha, ve skutečnosti existující už od dob temna, získala na naší scéně poměrně originání postavení. Žánrově ji lze zařadit těžko, většina pokusů končí u zmateného přeskakování mezi slovy funk, blues, soul, reggae, disco, či hardrock. Každopádně kdo ji jednou spatří, příští příležitost si ujít nenechá. O svém svědčí i stále vzrůstající zájem diváků v koncertním prostoru hudební továrny Karlových lázní, ve kterém od vzniku tohoto podniku Žáha učinkuje pravidelně několikrát do měsíce. Před jedním takovým koncertem jsme se na krátký rozhovor sešli se dvěma členy kapely – protagonistou Markem Hlavicou (M.H.) a kytarisou Petrem Jurkovičem (P.J.) v nedaleké hospůdce. Vše ostatní a důležité se dozvíte buď v rozhovoru, nebo na stránkách zastupující agentury Joe's Garage.

Mám ten pocit, že málokdo z vašich fanoušků ví, že Žáha existuje skoro už dvacet let. Mohli byste na začátku zabrousit v historii skupiny a připomenout zásadnější momenty ve vývoji?

M.H.: Žáha vznikla asi tak v roce 1985, v době, kdy jsem já opouštěl vysokou školu (žurnalistiku) a Milan Tesař na ní ještě pobýval. Poprvé jsme se osmělili vystoupit někde na chmelové brigádě v tamním divadle, tuším v Hovořovicích.

Takže ten pověstný koncert v Litvínově nebyl první?

M.H.: Do Litvínova jsme se skutečně přihlásili nedlouho na to. Vystupovali jsme tam v nějakém odpoledním programu pro začínající umělce, které nikdo neznal, ale zaujali jsme natolik, že nás ještě tentýž den přeřadili do večerního, což bylo velkým povzbuzením... a tím to začalo. Tys tam byl, Petře, vlastně poprvé jako divák.

Tou dobou jste ještě někde zkoumal parazity jako profesionální biolog, pokud se nepletu?

P.J.: To souhlasí, ale my jsme tam v té době byli s Hudcem jako Tucet.

Tucet, kapitola, která se Žáhou velmi úzce souvisí.

M.H.: Tak o Tuctu jsem tehdy já neměl ani tušení.
P.J.: Tucet existoval přibližně od roku 1983.. Původně ne jako trio, pod kterým ho dnes většina zná, ale pouze v duetu s Petrem Hudcem. Sice jsem už tenkrát oslovil Marka, jestli by s náma nechtěl zpívat, ale on tvrdil, že nechce, že má rád svoje zaměstnání a že nemůže muzice věnovat veškerý čas /smích/, asi si myslel, že se tím živíme, nebo co?
M.H.: Asi jo /smích/.
P.J.: Takže po tomhle nedorozumění jsem se na Marka vybod'... až přišel rok 1986 a s ním RockFest. Já jsem měl v té době úplně mrtvou hubu, nemohl jsem vůbec mluvit, tak jsem poprosil Marka (který tam byl se Žáhou), jestli by s náma aspoň ten koncert výjimečně neodzpíval. On řekl, že jo, pak jsme si to vyříkali a bylo.

Sestava Žáhy byla v té době už ale o něco rozrostlejší...

M.H.: Sestava Žáhy byla: tři holky, já, Milda Tesař a hostující kytarista Gustav Suchánek (dříve Saze, poté barový hráč, dnes opět barový hráč – mimořádný kytarista, který z neznámých důvodů zcela promrhal svůj talent). Dokonce s náma ještě nahrál singl Žáhy, který vyšel u Supraphonu, zastupoval tam Mildu Tesaře, který v té době nebyl schopen s kapelou ve studiu nahrávat. To už se psal rok 1989 a v Žáze hrálo dohromady osm lidí. Přišla ještě rytmika, saxofon, nakonec ještě Hudec k tomu na kytaru.
P.J.: Já jsem v té době, když vy jste byli takhle zozlezlí, hrál souběžně s Tuctem v Bluesberry a ještě asi ve dvou kapelách.

A stylově na tom byla Žáha tenkrát (ve srovnání s dneškem) jak? Tuším správně, že byla o poznání bluesovější a jednosměrnější?

M.H.: To bych netvrdil. Bylo to vlastně východisko z nouze. Když jsme s Milanem začínali hrát pro kamarády u táboráku, potřebovali jsme něco, o co se dá opřít, a k tomu nám to blues posloužilo výborně. Milan tou dobou tíhnul hodně k folku (mnohé z písní, které složil jsou vysloveně folkové) a zas naopak ty věci, co jsem přinášel já, ty by bývaly byly rády chtěly být soulové. Reprezentativní pohled na to, jak by se Žáha bývala byla vyvíjela, představuje asi nejlépe ten singl. Jedno je takové zvláštní reggae a to druhé už je v podstatě funk, nebo rythm&bluesová věc a tam by to bývalo asi pokračovalo.

Texty i písničky byly autorské?

M.H.: Narozdíl ode dneška všechno bylo autorským dílem.

A pak přišla revoluce, rok 1990... jak to nesla Žáha?

M.H.: Pak se nám to rozpadlo, holky se rozprchly, já jsem odjel do Ameriky... ten singl vlastně vyšel v době, kdy já jsem byl ve státech a co mě tam těšilo, byly zprávy, že singl si vede docela dobře (alespoň z hodnocení kritiky, ne že by se z toho stala rozhlasová hvězda).

A o nějaké větší, delší nahrávce jste neuvažovali?

M.H.: Možná, že za časů totalitních zvykostí by se na základě toho singlu nějaká dlouhohrající deska nahrála, ale přišel velký zlom politický, společenský, ekonomický, situace se úplně změnila, holky odjely do zahraničí, já jsem se vrátil z Ameriky, nevěděl jsem, co se děje s klukama a byl tady hlavně Tucet, s kterým jsem začal naplno hrát, takže jsem se k Žáze nevrátil.

Ale dneska už Žáha zas pár let funguje, mám správný pocit, že na úkor Tuctu?

P.J.: No né, to bylo docela přirozené. S Tuctem jsme hráli čím dál častěji, vrcholilo to před nějakýma čtyřma rokama, kdy jsme měli i osm kšeftů do měsíce, bylo toho moc, začala přirozená ponorka a únava.
M.H.: Po konci Tuctu byla rok, dva pauza a pak se Žáha obnovila.

V pozměněné sestavě...

M.H.: Sešel se Petr Jurkovič a jeho syn Kuba na kytary (Kuba dneska alternuje s Mirkem Linhartem), Jáchym Bašek na basu, Jára Pavelka na bicí, což byl vlastně poslední člověk ze staré Žáhy. K výměně bubeníka za současného Tomáše Makovského došlo po tom, co nám Jára udělal věc, kterou jsme mu neodpustili. Když jsme se připravovali asi půl roku s naším novým programem Cover Power a měli jsme odehrát premiéru v Jazzklubu v Železné, oznámil nám, že na stejný večer má kšeft s Rennym (ten Američan, co dneska hraje v Blues Generation) a že dává přednost jemu, což ho samozřejmě diskvalifikovalo.

Přesto, že u vás dnes převažují profesionálové, necítíte se být profesionální kapelou a tvrdíte, že v tom, že hraní v Žáze je hlavně pro zábavu, se shodujete. Hudbou si tedy nevyděláváte?

M.H.: Ano, jsme neprofesionální kapelou, a to v tom smyslu, že hraní v Žáze není pro většinu z nás zásadním zdrojem příjmů. Od profesionálů se lišíme v jedné zásadní věci. Když si profesionála někdo najme, tak to podle mého názoru nemá právo odmítat. Je od toho, aby zahrál, když mu někdo zaplatí. Takže my jsme si mohli dovolit různé večírky odmítnout, zatímco Mirek s Yo Yo bandem je musí hrát.

A co vás tedy živí?

P.J.: No tak já mám továrnu na kytary, je to k přežití, ale žádná radost. Myslím, že všichni, kdo jsou závislí na své práci, jsou na tom dost podobně.
M.H.: Já jsem manažer komunikace a tiskový mluvčí Philip Morris, ČR, Mirek je muzikant, Jáchym dělá reklamní muziku (čili profesionální hudebník), Tomáš krom toho, že hraje s Jáchymem ještě s mnohými dalšími, se živí v reklamní agentuře.

V dnešní Žáze se kloubí písně převzaté i autorské, hodláte ten poměr nějak měnit, máte nějaké ambice stran žánru?

M.H.: Radši budu mluvit za sebe, nevím, jestli to vidíme všichni stejně. Já jsem měl vždycky pár písniček, které jsem si chtěl zazpívat a tohle byla první příležitost, kde se to mohlo stát. Zdůrazňuji, že jsem vždycky chtěl, aby ty písničky byly interpretačně osobité, aby to nebyly kopie, revivaly, což já nesnáším, v tom se doufám shodujeme všichni....
P.J.: /uznale pokyvuje/
M.H.: ...a každý si přinesl to své do kapely, takže dnešní tvar je výsledkem toho, kdo má co rád. Hlavně co se týče nás dvou s Petrem, protože třeba Jáchym je generačně trošku jinde a ty písně, které hrajem ani nezná... má rád spíš takové věci jako Ultra Vox, nebo Duran Duran, což je něco, co zase my stěží absorbujeme. Takže jsme si řekli, že předtím, než se vrhneme na nový materiál, uděláme tyhle Covery, na nich se secvičíme, poznáme a začneme dělat vlastní tvorbu. To se nakonec děje, sice asi s ročním zpožděním, ale pomalu to tam vpravujeme - zatím máme čtyři úplně nové vlastní písničky, takže naprostá menšina. No a teďka by to mělo být úplně naopak, chtěli bychom vzít maximálně dvě z Cover Power a všechno ostatní by mělo být vlastní.

Myslíte, že alespoň u nás existuje nějaká obdoba toho, co děláte vy?

P.J.: To je těžká otázka, o tom jsem ani nepřemýšlel... možná venku, kdyby takhle člověk prolez bary, že by něco našel...
M.H.: Mně se třeba hrozně moc líbí Vltava, která jde taky přes všechny žánry, instrumentálně mi to připadá chytré a navíc je prostě skvělá.
P.J.: Ale s náma to nemá moc společného.
M.H.: I když přístup má podobný, je mnohem intelektuálnější.

Takže něco jako nadžánrovost vás vymezuje od "ostatních"?

M.H.: Já jsem nikdy ani neuvažoval o tom, že to, co děláme, by mělo být nějak ojedinělé. Je pravda, že je obtížné to žánrově přesně zařadit. Na otázku "co teda hrajete?" bych asi neuměl odpovědět.
P.J.: Jednou to popsali v Bengu nebo v něčem takovém. Že hrajeme "funky na bluesovém základě s prvky jazzu a na závěr koncertu dokazujeme lidem, že hard-rock ještě nevymřel" (smích). To byla taková formulace, že jsem se ji musel naučit.
M.H.: Co teda hrajeme, to musí posoudit posluchač, my se tím nezabýváme, což je snad dobře. Pokud se někdo zabývá tím, že to má znít jako..., tak už je tam podle mého něco špatně, protože se blíží nějakému vzoru, což je možná dobře tak na začátku profesionální dráhy, pak už by měl jít každý za sebe.

V kuloárech se proslýchá, že právě prožíváte období intenzivních soustředění, přibíráte dechovou sekci a chystáte se vylézt s něčím bombastickým... neplánujete v souvistlosti s tím vydání regulerní desky?

M.H.: To nesouvisí s nahráváním, ale s budováním již výše zmíněného nového repertoáru. Ten nový program je už od začátku do konce vymyšlený, schraňujeme ho zatím v hlavách autorů, jen se tomu ještě musí udělat forma a je třeba se to naučit. S dechama také počítáme, některé písně jsou na nich založené. Případné nahrávání, to je věc příležitosti. Tím, že my jsme ti amatéři a nechceme za každou cenu uspět v šoubyznysu, tak nemáme chuť do toho strkat vlastní peníze. A těžko se dá v současné situaci předpokládat, že by nám některá z gramofirem nabídla, abychom u ní vydali desku.

A nemáte pocit, že se dnes začínají více prosazovat menší firmy s menšími náklady vydávající obecně méně známé interprety?

M.H.: Jenže tam to funguje tak, že tyhle menší kapely jsou narozdíl od nás velmi ctižádostivé, v podstatě si zajistí nahrávku za vlastní peníze a ta firma ji akorát vyrobí a rozdistribuuje. Žádná koproducentsá činnost za tím není. A ke všemu se nám asi nestane, abychom si zajistili z vlastních zdrojů nějakých 150.000.- na nahrávání.

Jaký je váš vztah k internetu?

P.J.: Můj záporný. Vůbec ho nepoužívám, nemám počítač, abych se k tomu dostal. Dnes je pro mne historický den, udělal jsem naprostý krok bokem od své linie a nechal jsem si vnutit mobilní telefon, což považuji za veliký ústupek. Jinak si myslím, že internet je víceméně dost módní záležitost, ta budoucnost, která se mu předpovídá, není až tak růžová.
M.H.: Já internet používám pochopitelně v práci, i když tam máme některé stránky blokované, abychom se u něj nebavili, ale pracovali. Počítám s tím, že si ho co nejdřív pořídím domů.

A otázka hudby na internetu?

M.H.: Já jsem velmi oprimistický narozdíl od Petra, protože ta dostupnost hudby je na internetu úžasná, zvlášť v momentě, kdy se zdokonalí koncová zařízení, aby poskytovala stejnou kvalitu reprodukce jako třeba CD. Sám jsem se dokonce jednou zabýval možností zprovoznit server pro začínající kapely, které by tam za příplatek umístily svoje nahrávky a vytvořily jakousi alternativu k velkým vydavatelským domům, normální subkulturu. Včetně internetové propagace, promotion, internetové hitparády...

Něco takového už ale existuje, za všechny např. MusicServer začínal přesně na těchto základech.

M.H.: Nevím, jaké jsou původní kořeny MS, ale zdá se mi, že tenduje ke komerčnímu propojení s tím velkým, reflektuje události z této sféry. Což je sice pochopitelné, ale na druhou stranu ztratí tu možnost vybudovat si svoji legendu, svoji unikátní pozici. On se přilepí k mainstreamu a ten ho pohltí.

To se ale týká hlavně zpravodajství, kapely, které si sem dávají své MP3 nejsou nijak omezovány či vybírány.

MH.: Ale v tom je právě to nebezpečí. Ve chvíli, kdy tam začnou chodit lidé, kteří jsou ovlivněni mainstreamem a chtějí si o něm číst, nebude je zajímat alternativa. A naopak. Ti, co by sem šli kvůli alternativě a zjistí, že se zde píše převážně řekněme o Madonně, se o něj přestanou zajímat, protože vědí, že o Madonně se dočtou kdekoli. Ten projekt, o kterém jsem mluvil, by musel být velmi vyhraněný, dostat velkou podporu, být naprosto svébytný a vytvořit si svou marketingovou identitu. Musely by se do toho napřed investovat peníze a za pár let by se mu mohly teprve vracet.

Ale jak zajistit, aby ty kapely byly pro lidi atraktivní?

M.H.: Půvab té věci by vůbec nemusel spočívat v tom, že by tam musela být tzv. alternatvní muzika, která se zhusta nedá poslouchat, protože je akorát blbá a říká se tomu alternativní. Může tam být naprostý mainstream, jen by tam byly kapely, které nemají jméno a nemají šanci jej získat u velkých vydavadelství, protože ty jsou konzervativní. Uvedu konkrétní případ. Časopis Reflex udělal před měsícem velmi zajímavý experiment. Lucie vydala novou desku, oni z ní vzali tři písničky, které jdou na singly, tak, jak jsou nahrané a smíchané ze SONA, akorát velmi věrně nechali přezpívat Kollera, protože toho by každý poznal. Přezpíval jsem ho já. Pak obešli všechna velká vydavatelství. Ani u jednoho z nich neuspěli, všichni jim to vrátili, s tím, že ty písničky jsou nudné, bez refrénu, hloupé, neumějí hrát, technicky nemožné, generelně špatné. Teď se ta deska samozřejmě vydá, písničky se budou hrát v rádiu a prodá se jich 10, nebo 15, nebo 70 tisíc, nevím, ale naprosto přesně to charakterizuje přístup vydavatelství. Tam je nejvíc důležité to, že kapela nese jméno Lucie. I když by to identicky nahrál Pánbůh, ale nejmenoval se Lucie, tak oni to nevydají. A tato nahrávka by přitom mohla být na tom serveru a nebude o nic horší než nahrávka skutečné Lucie. Zkrátka, když se do internetu bude investovat promyšleně, může mít velmi zajímavou budoucnost.

Existují dva póly názorů, podle jedněch kopírování (nejen prostřednictvím internetu) hudbu zabíjí, podle druhých ji posiluje... přiklonili byste se k některému?

M.H.: Nelegální kopírování samozřejmě není v pořádku, přinejmenším okrádá autorská práva, což je špatně. Ale faktem je, že morálním apelem se to zastavit nedá. Důvody kopírování jsou ekonomické a proto je třeba hledat ekonomickou motivaci, aby to lidi nedělali. Myslím si, že systém prodeje zvukových nahrávek v době internetu v této podobě přežil. A odumře tak, jako vymřeli dinosauři – nikdo mě nepřesvědčí, abych si místo nového CD za 600,- nepořídil jeho kopii za necelou desetinu, morální apel v tomto smyslu je hovadina. Někdo musí vymyslet nějaký jiný systém.
P.J.: Jedině tak, aby ta CD byla tak levná, že se člověku nevyplatí čas, který by měl věnovat do jejich kopírování.
M.H.: Nebo CD nebudou a nosičem bude drát, který budeme mít každý doma. Otevřeme kohoutek, nahrajeme si a zaplatíme.

To je z mé strany vše. Máte chuť sdělit ještě něco čtenářům?

M.H.: Jako že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, nebo něco takového životního?
P.J.: Tak k tomu bych se nepřipojoval. (smích).

Děkuji za rozhovor.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY