Fred Wesley se hudbou baví, žije jí, má na svém kontě spolupráci na nesčetně celosvětových hitech a přesto je nohama na zemi. Umí sám sebe i shodit. Je to ten člověk, s kterým byste si určitě dokázali pokecat u piva a třeba až potom byste zjistili, že jste měli tu čest s nejlepším trombónistou světa.
© Eva Kučerová V Lucerna Music Baru se standardně začíná úderem deváté hodiny večerní.
Fred Wesley dostal výjimku a svou funky-jazzovou medley měl odpálit v osm. Jaké bylo překvapení, když jsme ho ještě v osm večer potkali v přilehlé hospodě Lucerna, kde si se svou kompletní kapelou vychutnával tankovou Plzeň. Nu což, alespoň bylo vidět, že to jsou normální lidi. Co se navíc neberou vůbec vážně, i když by samozřejmě mohli. Vždyť
Fred Wesley byl pravou rukou
Jamese Browna v těch nejdůležitějších letech. Je nesmazatelnou a důležitou součástí vývoje funku. Byl u všeho, co v tomto směru mělo nějaký význam. Přesto má velký cit pro sebeironii, evidentně neutuchající chuť do života a klidně se ochotně a s úsměvem na rtech pozdraví s fanoušky, co se těsní před vstupem. Tohle je ta opravdová hvězdná star, od které by se mohlo osmdesát procent interpretů učit bontonu. No moc nekoukej, možná že i ty, Ladislave Špačku!
Začínalo se tedy v půl desáté. Music Bar byl nezvykle prochladlý, přičemž příchozí si v očekávání tradičního vedra vše odložili v šatně. Až na trička samozřejmě. Těžko tedy říct, jestli se v první polovině koncertu opravdu nechali unášet v rytmu hudby, nebo, jak se krásně česky říká,
klepali klendru. Každopádně jich přišlo tolik, že při tom klepání nevibrovali o sebe, ale každý měl svůj ideální koncertní prostor. Nebylo narváno, nýbrž příjemně zaplněno, což je pro lidi pod pódiem vždy ta nejlepší eventualita.
© Eva Kučerová Start celé kapely byl ve znamení jazzu.
Fred Wesley přišel jako poslední a sklidil očekávaný aplaus. Na plakátech velice robustně vypadající muž je naživo nečekaně malého vzrůstu a v kontextu baskytaristy se dokonce ani nedá říct, že by byl obézní. Krátce mávnul rukou a ihned začal trombónové sólo. Těžko si představit těžkopádnější začátek koncertu. Je celkem jasné, že všichni přišli hlavně na funk. Bylo vidět, že téměř celý klub s jistotou věděl, co ho čeká. Zainteresování se poznají hned, několikrát během koncertu jim totiž svítí oči. Přesto ale jazzovými vyhrávkami netečně propluli. Ve chvíli, kdy basová kytara začala udávat jasně zařaditelný rytmus, značně pookřáli a začali si to užívat. Stejně jako celý The
Fred Wesley Band. Málokdy je ve tvářích muzikantů snadno identifikovatelná radost ze hry. Úsměvy všech černých hudebníků (a jednoho bílého) byly nakažlivé.
Neuvěřitelný cit, lehkost hraní a neustálé posunky a fórky, abychom snad náhodou nezískali podezření, že nehrají pro radost, to jsou ingredience, bez kterých by byla první polovina chladná. Dočkali jsme se v ní i postupného sólování všech. V ten moment nikdo neměl nárok na pochybování, jestli saxofonista Ernie
Fields Jr., trumpetista
Gary Winters, bubeník Bruce Cox, baskytarista Dwayne Dolphin, klávesista Peter Madsen a kytarista Reggie Ward mají na to hrát s velikánem trombónu. Mají. Dokonce někdy i lehce unaveného Wesleyho přehráli. Jenže tomu to i ve svých pětašedesáti fouká skvěle, ač je samozřejmě někdy věk znát. Pokud Fred chtěl, dostal vás.
© Eva Kučerová V druhé půlce už pořádně došlo na repertoár od J.B.'s, The Horny Horns a známých kousků od Freda samotného. A co víc, konečně se ústřední trojice rozezpívala.
Fred Wesley má nádherně typicky černošský chraplavý hlas, jehož jedinou nevýhodou je, že si ho mistr šetří. V "Breakin' Bread" zněl spolu s vokály úžasně a hypnoticky opakovaný refrén si Music Bar několikrát odkřičel. Následoval lovesong "Love In L.A." a plynule navázala "House Party". Opět vytáčející klub do nejrychlejších otáček a hledající v mužských hrdlech netušené basy. Když muzikanti pomalu odcházeli, přišel moment Dwayne Dolphina, jenž předstoupil a zahrál takové sólo, že mu baskytara několikrát nejen zpívala typické
"bau, bau", ale regulérně sólovala. Střídal slap s klasickou hrou a prsty po pražcích mu létaly rychlostí nezachytitelnou okem. Z davu zařvané
"Tak tohle je pán!" to vystihuje nejlépe.
© Eva Kučerová Na přídavek se vrátit museli. Hrábli do zlatého fondu
Jamese Browna a předhodili lidem "Funky Good Time". Byl by to ideální konec. V dané chvíli určitě euforický. Možná, že nejen mně došlo, že to mohla být jedna z posledních možností vidět člověka, který pomohl definovat funk. Příležitost pozlacená nefalšovaným umem. Jenže řev neutuchal. Velkotovárník v pokročilém stádiu života vedle mě dokonce nedbal na svůj věk ani oblek a jal se bušit sklenicí od piva do plastové desky stolu. Teď už nejen já vím, že sklenice a plastová deska dělá fakt bordel.
Fred Wesley & The
Fred Wesley Band se vrátili, zahráli instrumentálku z poslední sólové desky muže, o němž byla celou tu dobu řeč, a mohlo se jít spát. S klidným vědomím, že někteří mistři zůstanou mistry. Navždy.
Fred Wesley & The
Fred Wesley Band, Lucerna Music Bar, Praha, 11.2.2009