Také ve čtvrtém vydání rubriky Co poslouchá musicserver vás naši redaktoři seznámí s interprety a jejich alby, která pro ně byla něčím zajímavá. Tentokrát to jsou John Fruscinate, Vanilla Fudge, punkáči Destroyself a soundtrack k seriálu "Battlestar Galactica".
© facebook interpreta John Frusciante zhruba před čtyřmi lety odpálil odvážný projekt "šest desek v šesti měsících". Vzešlo z něj mnoho rozporuplného materiálu, nicméně poslední album "Curtains" se povedlo celé. Frusciante v něm vystihl polohu, jaká mu sluší nejvíce. Téměř akustické album dbá na silné melodie, rozervané výpovědi a atmosféru nekonečných kocovin horkého léta. Tenhle člověk se jako hudebník už narodil. Jeho všudypřítomný cit pro kompozici hudby a následné stoprocentní položení do ní je obdivuhodné. Ať už je v roli výtečného kytaristy či zpěváka, vždy je uvěřitelný. V probíhajícím
"úžasném" období Krasnojarského počasí, vleklých zdravotních problémů a nezaměstnanosti mi "Curtains" lépe sednout nemohla. Jde do krve, ale rozhodně není smutná. Spíš správně nabuzená. Ona se vůbec ta rozpolcená Johnova povaha do nahrávky obtiskla náramně. Je to trochu dada, ale pořád dostatečně srozumitelné. Navíc nahrané v nejsyrovější možné poloze. Přesto se dá označit v mnoha místech za originální.
"The Past Recedes"
© facebook interpreta Drtivé párplovské hammondy, rytmický zemětřes Zeppelínů, líbezné uriášovské zpěvy i valivá sabbatovská pomalost mají společného jmenovatele: jedničku amerických
Vanilla Fudge. Ano, čtyři pilíře britského hardrocku, ikony žánru, mají základy zapuštěny do stejného alba. V ingoty byly - jak ve "Skřiváncích" - překovány "You Keep Me Hangin' On" od The
Supremes, "People Get Ready" Curtise Mayfielda, "She's Not There" Roda Argenta, "Bang Bang" dvojice Sonny &
Cher, i beatlesovské výstavní kusy "Eleanor Rigby" a "Ticket To Ride". Důležitý je dobový kontext. Když vás obklopí těžké tóny kláves, vrstvené chóry a hradba bicích, musíte si připomenout, že je léto sedmašedesátého, všude kolem se motají zhulení hipíci s květinkami, nahrává se jeden originální vinyl za druhým a mezi tím vším ční jako temná skála muzika, zahraná partou ušatých, ulíznutých a roztlemených klučíků. Debut
Vanilla Fudge je omamný jako gospelem a varhanami doprovázená kázání v černošských kostelech, řekl bych dokonce, že ta podobnost nebude náhodná. Jedna z nejzásadnějších rockových desek. Kdo nezná, měl by napravit, jako já kdysi na prahu sedmdesátých let.
"Keep Me Hangin' On"
© facebook interpreta Kdo mě zná a ví o mé obsesi současnými americkými (a částečně i britskými) televizními seriály, toho asi nepřekvapí ani fakt, že poslouchám soundtrack k jednomu z nich. "Battlestar Galactica" ale rozhodně není jedním z mnoha televizních show, je to nejlepší seriál všech dob, stejně tak je nevšední hudba k němu. Skladatel
Bear McCreary vytvořil zcela specifický sound, v němž převládají spousty (spousty!) bubnů, ale sahá i k velkému orchestru, nebo naopak jen k samotnému klavíru. Stejně jako ze seriálu i z hudby tryskají kvanta emocí, a i když jsem třetí sérii dokoukal už před téměř dvěma lety, u mnoha motivů si spolehlivě vybavím scény, které doprovázely. Vůbec se nedivím, že za svou práci McCreary už získal mnoho cen, protože jeho skladatelský um zdaleka přesahuje běžné doprovody, které jsou ke slyšení z televize, naopak - jeho hudba tvoří velkou část "BSG". A když se jeho genialita, genialita scénáristů a spousta dalších drobných ingrediencí spojí v závěrečnou jedinou anglicky zpívanou "All Along The Watchtower", která ve světě Galactiky působí jako zjevení, mráz mi běhá i po předních částech těla. Konec třetí sezóny, kde skladba zní, jsem
viděl už asi tak dvacetkrát a pořád nevycházím z úžasu.
"All Along The Watchtower"
© facebook interpreta Bylo mi patnáct a začínal jsem se rozkoukávat v domácích punkových vodách, abych opravdový klenot našel ve své rodné hroudě. Osudného rána jsem zaspal, abych tak unikl zkoušení z fyziky, a v autobuse jsem potkal frontmana
Destroyself zvaného MTT, učitelský postrach bývalých spolužáků, kteří skončili na učňáku. Vesele se na mě usmál a řekl mi, že EPčko mám u Lenky (moje angličtinářka) a tím se mi změnil život. Podivná kresba na obalu a pěkně poctivě udělaná DIY nahrávka se vším všudy. Nahráno ve zkušebně na starý osmistopový kotoučák, který tomu všemu dodával správnou rock'n'rollovou špínu a tím i punc autenticity. Nadšení z nahrávky neopadávalo a já se stal zarytým fanouškem kapely. Dneska již hrají thrash, ale já si pořád s radostí pouštím "Deštivou ulici" v čele se stejnojmenným songem a coverem od kultovních punkáčů 4 promile "Mikulášova pomsta" a vzpomínám na svoje začátky. Změnilo se toho dost, ale
Destroyself (Bandzone.cz) mám v srdci pořád a ze vzorů se stali moji nejlepší přátelé. Když jsem si s nimi na jejich patnácti letech mohl zahrát právě "Deštivku", splnil se mi velký sen.
