Hudební scéně nyní vládnou návraty, a to jak ty reunionové, tak ty žánrové. Po velkém boomu jazzu a v poslední době především soulu se čeká na další. Mohl by jím být třeba blues? A proč ne? Narážíme na něj v poslední době často, což je vidět i na pozornosti, jaká se věnuje třeba "Skin Deep" Buddyho Guye.
8/10
Buddy Guy - Skin Deep
Skladby: Best Damn Fool, Too Many Tears, Lyin' Like A Dog, Show Me The Money, Everytime I Sing The Blues, Out In The Woods, Hammer And A Nail, That's My Home, Skin Deep, Who's Gonna Fill Those Shoes, Smell The Funk, I Found Happiness
Vydáno: 21.07.2008
Celkový čas: 58:14
Vydavatel: Sony Music
Buddy Guy je neuvěřitelně zajímavý chlapík, kterého samozřejmě není třeba fanouškům blues nikterak představovat. Ve dvaasedmdesáti letech má za sebou řady alb, byl a je inspirací řadě těch nejlepších kytaristů od Claptona přes Richardse až po Hendrixe a i když by se mohlo možná zdát, že tento důchodce nemá co nabídnout, není to pravda. Jeho aktuální album "Skin Deep" to potvrzuje.
Bylo by pošetilé čekat od tohoto barda nějaké závratné novoty. "Skin Deep" není rozhodně žádným novátorským albem, nemíchají se na něm nové hudební styly a vlivy, přitom se ale deska nedá označit za krystalicky stylově ryzí a ani za historizující, což je na ní jedna z těch nejlepších věcí.
Buddy Guy často míří směrem k soulu či rock'n'rollu a nebojí se i lehce naťuknout country. Chvílemi může posluchač získat pocit, jako kdyby tu Guy mezi blues a zmíněnými styly vykresloval jakýsi mezičlánek nebo je vzájemně propojoval mosty. Při tom všem ale rozhodně nevzniká mít pocit, že by svůj domovský styl opustil.
Nikomu ze zasvěcených samozřejmě nemá smysl vykládat, jakou skvělou přehlídkou mistrného muzikantského umění "Skin Deep" je. A to nejen v podání samotného mistra, ale i ostatních muzikantů. Buddymu Guyovi, jeho grupě a hostům, mezi nimiž se blýskají jména jako zmíněný
Eric Clapton, Robert Randolph či mlaďounký Derek Trucks, se tu povedlo vytvořit dvě polohy - jednu profesorsky vypiglovanou bluesovou a druhou jakoby soulově uvolněnou a rozevlátou. Přitom obě tyto polohy od sebe nikdy nejsou zcela oddělené. Pouze občas hraje prim jedna či druhá. Výbornou záležitostí, která posluchače zaujme snad na první poslech, je pak vokál Susan Tadeschi. Ženský zpěv se tu sice objevuje častěji, ovšem tak výrazný jako v "Too Many Tears" tu už není a je to docela škoda.
V úvodu jsem psal, že je doba renesance různých hudebních stylů, a kladl si otázku, jestli teď není na řadě blues. Možná je a možná není, ovšem "Skin Deep" na tom nic nezmění. Je sice vynikajícím počinem, který fanoušci tohoto žánru zcela jistě ocení, ale těžko způsobí nějaké prolomení ledové hradby, která se kolem blues za ta léta vytvořila. A to i přes obdivuhodnou invenci Buddyho Guye. Možná by muselo dojít právě na ty závratné novoty.