Tak si představte, že si nějaký tělocvikář odněkud z Litvínova, který vypadá jako mladší bratr Arnolda Schwarzeneggera, natočil desku u Universalu. A navíc je to jedna z nejlepších českých desek tohoto roku.
Před poslechem debutového alba Martina Maxy musí člověk odhodit všechny předsudky. Co byste si třeba vy mysleli o tom, že člověk s vizáží statného kulturisty natočí desku? Spíše se dá očekávat, že bude mít texty o lásce, melodie budou kolovrátkové, oboje samozřejmě z pera nějakého producenta a na koncertech budou křičet (pouze) náctileté fanynky. Jenže u Maxova alba je všechno jinak.
Stejně jako většina lidí, u každého člověka, kterému se všude po těle pohybují svaly o průměru poněkud silnější modelky v pase, očekávám, že co má ve svalech, nemá v hlavě.
Martin Maxa to má ovšem v hlavě asi hodně dobře uspořádané, protože podobně silný debut jsem už dlouho neslyšel. Hudba se pohybuje v intencích mísení rocku a popu s přesahy až do folku, víceméně ve středních tempech. Výjimkou je jen úvodní singl "Ráno v ulicích", který si před časem oblíbila i rádia, který se nese v rychlejším tempu. Písničky obsahují kvalitní melodie, jsou dobře nahrané, ale revoluci v hudební stránce čekat nemůžete. No fajn, řeknete si asi, ale v čem je tedy jeho deska tak skvělá? Odpověď je jednoduchá - v textech.
Snad nikdy se mi nestalo, abych s otevřenými ústy poslouchal texty. Maxa totiž nezpívá o lásce, jak by se u něj dalo čekat či o běžném životě nebo o naprostých blbostech, jak je většinou v české hudbě (samozřejmě mimo alternativu) zvykem. Všech dvanáct skladeb jsou po textové stránce perly, jejichž obsah a propracovanost by jinému stačila na několik desek. Přibližně v polovině alba se objevuje téma smrti a to buď jen okrajově či je hlavní náplní skladby. Příkladem může být třeba titulní "C'est la vie", která je o tom, že každý jednou umře či "Poslední soud". "Voňavá" je zase jakýmsi monologem k dívce, která chce poznat taje fyzické lásky, ovšem napsané je to tak, že se možná jedná i o něco úplně jiného... Ve své podstatě je v textech téměř celá deska neuvěřitelně depresivní, ovšem pronikání do přediva myšlenek a jinotajů je něco, co už jsem dlouho nemusel podstupovat. I když písnička "Sklípkani" je opravdu jen pro lidi s malou vizualizací, detailní popis mrtvé civilizace, kdy po světě běhají jen pavouci, je opravdu docela silné kafe. Jak už jste určitě poznali, textově má Maxa velmi blízko k folku (ne Nedvědovi!), ale zajímavé aranže opřené kromě kytar i o klavír, který například písničce "Dům na konci města" dodává romantickou a zasněnou náladu, jej posunují někam jinam, do hranic vnímání nefolkových posluchačů.
Skvělým krokem byla i vokální aranžmá, kde v kontrastu s velmi sytým a často hlubokým i chraplavým Maxovým zpěvem, zpívá sbory několik dívčích hlasů. Pokud znáte Leonarda Cohena, víte, o čem mluvím. Jen tak na okraj - album produkoval Zdeněk Charlie Blažek. Škoda jen, že deska neobsahuje více stylových odbočení jako je třeba "Reggae", byla by alespoň více barevnější.
Debutové album Martina Maxy je snad příslibem toho, že se od nahrávacích firem můžeme konečně dočkat i výrazně autorských desek, jejichž hlavním cílem nebude jen prodat co nejvíc kusů. Já už mám prostě svůj objev roku jistý...
CD k recenzi poskytla firma
Universal.
Album:
Martin Maxa - C'est la vie
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 42:55
Skladby: Ráno v ulicích, Voňavá, C'est la vie, Nábojnice, Svatej grál, Dům na konci města, Reggae, Láska nevymírá, Poslední soud, Blondýnka, Sklípkani, Valčík