Guinejský orchestr Bembeya Jazz vzbuzuje v posledních letech podobný ohlas jako v šedesátých letech, kdy pomáhal definovat identitu nové africké hudby. Kromě comebackové nahrávky "Bembeya" za to může skvělá pověst živých vystoupení desetičlenné kapely. Dostála jí také před pražským publikem.
© René Goiffon V textu, kterým festival
Respect Plus lákal na svůj zahajovací koncert, stojí, že
Bembeya Jazz National sehrál v africké hudbě podobnou roli jako Beatles v Evropě. Jeho zlatá léta sice připomínají už jenom čtyři původní členové, hlavní postava však zůstala, Sekou "Diamond Finger" Diabaté - kytarista, kapelník, skladatel i aranžér. Podobnou úlohu měl v ansámblu jen zpěvák a umělecký vedoucí Aboubacar Dembar Camara, jenž ovšem zemřel při autonehodě v roce 1973. Pražské vystoupení potvrdilo, že současný orchestr umí zazářit oslnivou intenzitou a nová krev nezůstává klasické éře nic dlužna.
Žádné předkapely. V Česku těžko hledat stylově spřízněný band, když s africkou hudbou se tady koketuje spíše v rovině moderní fúze. Mix mnoha stylů ostatně předvedli i
Bembeya Jazz, ale v jeho tradiční podobě. Na pódium nastoupili v půl deváté. Nepříliš zaplněný sál sledoval scénu, kterou zprava načal baskytarista Conde Mamady, vedle něho se postavila dvojice vokalistů, střed patřil leaderovi a doprovodné kytaře, levý bok tříčlenné dechové sekci ve složení dvě trubky a saxofonista Dore Clement, také z původní sestavy. V pozadí, nikoli však hudebně, potom řádil perkusista Papa Kouyate, vedle něho mladý a precizní bubeník - veterán Conde Mory Mangala za
škopky chyběl. Muzikanti se sešli v obměněném složení oproti zatím poslední studiové nahrávce.
© www.africasounds.com Setlist koncertu bral z novinky a došlo i na hity z éry, kdy se kapela honosila v názvu slůvkem National - tedy známkou oficiální státní kapely. Této výsady se dostalo třeba ještě souputníkům Balla et ses Balladins, kterým nedávno vyšla kompilace mapující jejich tvorbu na zásadním africkém labelu Syliphone. Setlist čítal skladby jako "Sanfaran", "Lefa", "A Koukou We", ale i "Dya Dya". Základ tvořily rytmy tradice Milinké a Fula, funkovějším afro-beatem se rovněž nešetřilo, stejně jako sambou a rhumbou, které organicky prorůstají celou tvorbou ansámblu. Publikum nejvíce rozjásaly přímočaré kusy, jež doslova nutily končetiny k pohybu.
Nejvíce slyšet byl logicky "Diamond Finger" Diabaté. Nepotřeboval žádné efektové
kompjůtry, přesto hrál barevně, obzvláště tlumené techniky dostávaly z kytary diamantově čisté tóny, hlavní je však pro jeho hru rytmická přesnost. Když potřeboval skladbu vygradovat, repetitivně zopakoval jednoduchou frázi. Netopil se v moři tónů, každý krásně vybrousil. Jeho proplétání s druhým kytaristou stála za chvílemi největšího tranzu. V hypnotické "Gbapie" hladil havajskou slide kytaru - žádné plážové klišé... Soustředěně zkoumal harmonické možnosti písničky. Zbytek kapely nezůstal pozadu, rytmická sekce hrála matematiku, perkusionista by se mohl ucházet o post ministra latinskoamerických rytmů. Dechy vypouštěly střídmé fráze, ale saxofonista Dore Clement se nenechal pobízet od Diabatého a hezky si s ním hudebně popovídal v rozkošném sólu. Škoda, že dost zanikala baskytara, navíc zvukař několikrát hasil vazbení vokálních mikrofonů.
© www.respectmusic.cz Oba zpěváci s permanentním úsměvem na tváři hecovali publikum, vtipkovali, roztleskávali. Jejich úspěch byl jen částečný a krátkodobý, přesto v druhé polovině koncertu tancovali téměř všichni návštěvníci, ostatně místa kolem sebe měl každý dostatek. Skladby často proložil mluvený úvod, bohužel jsem nerozuměl ani slovo, jelikož neovládám francouzštinu. Vůbec cizí řeči zněly všude okolo.
Bembeya Jazz neodešli bez přídavku a jejich speaker přidal v závěru zdvořilé poděkování organizátorům, Praze i celému Československu. Chybička v reáliích nikoho neurazila, ve tvářích se odrážela euforie z hodinu a půl trvající párty, která se následně přenesla i na vedlejší scénu, kde se tancovalo až do ranních hodin, samozřejmě v duchu afrických rytmů. Plný parket mě přivedl k otázce, proč tančit na mechanické elektronické rytmy (a že to dělám rád), když tady máte fantastické tracky, které se neslévají jeden v druhý a nad polámanými bicími se mozek pokochá klidně saxofonovým sólem.
Nasazení, showmanství, vtip i pocit, že souhra desetičlenného ansámblu může působit nenuceně a samozřejmě, dodal páteční večer s klasiky africké hudby. Připočtěte domáckou atmosféru a máte povedený start letošního festivalu
Respect. Milovníkům hudby černého kontinentu přichystal další lákadlo v podobě prosincového koncertu Tonyho Allena - nezdolného pionýra rytmu a hlavní postavy afro-beatu. Paličkami se bude muset pořádně ohánět,
Bembeya Jazz namlsali.
PS: Na chlup stejné kostýmy a podobné spontánní nadšení muzikantů jako na
tomto bruselském koncertě viděli návštěvníci v Praze.
Bembeya Jazz, Palác Akropolis, Praha, 24.10.2008