Řekněte, zažili jste někdy koncert, který začal včas? Já ne. Se svými četnými napomenutími a důtkami za pozdní příchody nejsem oprávněn ke stížnostem, ale paradoxně právě na koncerty chodím včas. Pokaždé si říkám, co kdyby náhodou... Říkal jsem si to i tentokrát. Naivně. Do brněnského Semilassa jsme totiž dorazili pět minut před oficiálním začátkem a shledali, že na místě je jen pár vyhazovačů, barmanky v sexy černých kozačkách a prázdný sál. Pro dva lidi se asi hrát nebude, nezbývalo než čekat.

Když jsem se po půl hodině vysedávání s kelímkem Bonaqy (pivaři mě proklejou, ale jít proti proudu má své kouzlo) ptal na baru na nějaké jídlo, poslala mě servírka přes ulici do pizzerky. V duchu jsem si zaklepal na čelo, vždyť každou chvíli začnou hrát! Ukázalo se, že slečna si je vědoma poměrů v téhle branži lépe než já, jelikož Southpaw spustili až něco před desátou, kdy už bylo Semilasso naplněno tolik, že i pánové si museli vystát alespoň symbolickou frontu na WC.

Zpěvák a kytarista Gregory Finn se plný energie přihrnul v elegantní černé vestičce naražené na neméně elegantní bílou košili a já jsem začal litovat, že jsem si onehdy nekoupil podobný komplet, na který jsem asi před půl rokem natrefil v C&A. Gesty, výrazy i zjevem mi připomínal něco mezi Brianem Molkem z Placebo a Robbiem Williamsem. Rozjel se svou bandou nabušený set vystavěný především na nové desce "Addiciton" a posluchače jímal pocit, že kapelu hraní baví na sto šedesát procent. S publikem to bylo horší, což se pro mě stalo nemilým překvapením. V Brně se obyčejně paří hodně, poněvadž je to dost velké město, aby se zde našla solidní masa fanoušků dané kapely a zase ne tak velké město, aby tu byli hudební nadšenci zhýčkáni velkými hvězdami a nedokázali ocenit menší show. Rozjelo se to přece jen alespoň pod pódiem, v útrobách sálu panovalo ticho po pěšině. Možná ta strnulost pramenila z bolavých noh po dvouhodinovém čekání na začátek produkce, což by bylo na vroubek samotných Southpaw (MySpace.com), jinak bych ale řekl, že si zasloužili mnohem větší "cirkus". Mají totiž onen dar, který často schází i profláknutějším kapelám, a který bych nazval jako "vysoký pařební potenciál".

Po energické třičtvrtěhodince, kdy už se přece jen publikum rozehřálo i mimo první dvě řady, ohlásil Gregory poslední věc a následně se s kapelou odebral do zákulisí. Odkdy se dělá pauza v půlce koncertu? Brzy mi ale došlo, že se v půlce koncertu pauza opravdu ani u Southpaw nedělá a že oni ten konec mysleli vážně. Jako přídavek zahráli "Addiction", která zněla mnohem našlapaněji než na desce, a atmosférickou, neméně skvělou "Isolated", uklonili se a odporoučeli se. Ani jsem tomu nemohl uvěřit. Ovládlo mě sto chutí vrazit do backstage a optat se hochů, jak si mohli dovolit nezahrát "Toi Toi Song" a "Ice Cream Politics", dva moje nejoblíbenější kousky a dle mého skromného názoru současně dva jejich největší záseky do všeobecného povědomí. Nakonec jsem se ubránil pokušení tropit scény a usoudil jsem, že ony dva tracky už mají kluci buďto moc obehrané, anebo chtějí jako kapela působit undergroundově.

Když si teď pročítám své vlastní zážitky sepsané výše, působí to jinak, než jsem chtěl. Je tu moc výčitek, námitek, připomínek. Asi proto, že to nejlepší ze Southpaw, totiž samotné hraní, se dá nějak tak shrnout do pár slov. Hrají nářez, mají šmrnc.. Naživo disponují energií, která se zřejmě na nahrávku přenést nedá, a tak se stalo, že kapela, která by si podle mě zasloužila vyprodat Sazka Arénu, hrála za padesát korun v brněnském Semilassu. A sotva se párkrát probojovala do hitparád. Především díky těm dvěma peckám, které v Brně nehráli, a které mi přesto nebo právě proto hrály v hlavě po celou cestu domů z tohoto výborného koncertu.

Obsáhlou fotografii z koncertu v Praze z 21. října naleznete zde.

Southpaw, KZ Semilasso, Brno, 22.10.2008