Jsou dva druhy překvapení: vítaná a nemilá. Kdyby svěřenci Petra Rady hráli oduševnělou hru plnou technických fines, se srdcem a nasazením (a nedejbože by se Baroš přestal divit, že mu rozhodčí nezbaštil hereckou etudu), bylo by to nádherné překvapení. Kdyby Brazilci začali hrát catennaccio a trenér Dunga by trval na fialových dresech a růžových trenkách, nikdo by to nechápal a nebral. A kdyby si Angus zvolil za producenta Timbalanda a ten by ukecal Briana, aby konečně začal rapovat, byl by konec světa.

Je nad slunce jasnější, že nové album AC/DC "Black Ice" zní přesně tak, jako by se zastavil čas a neexistovaly módní trendy. Existuje někdo, kdo by chtěl a očekával od australských veteránů nějaké novoty? Těžko. Vždy čekáme (a teď se čekalo dlouhých osm let!) přesně tu stejnou Youngovu kytaru a Johnsonův chraplák, solidní rytmický spodek, riffy, riffy, riffy a refrény čekající na tisíce hrdel smočených pivem všech světových značek od Radegastu po Duff.

Stejně skálopevně může být kdokoliv na světě v ošoupané džísce opatřené nášivkou s bleskem přesvědčen o tom, jak skvělé bude představení AC/DC na koncertě. Běda, jestli nebude Angus poskakovat ve školní uniformě - ale on bude, není třeba se bát (a třeba se taky nafoukne Rosie a bude se střílet z kanónů jak u Verdunu). Bude to parádní show (i v Praze). A možná i zahrajou něco z téhle nové desky. Tak dvě tři věci. Možná jednu.

Prý by to mohlo být poslední album, naznačoval Angus. A já, přestože z "Black Ice" nejsem příliš odvařený (ono je taky dost těžké překonat "Back In Black" nebo "Let There Be Rock"), doufám, že poslední nebude. Jistý čtenář v jedné internetové diskusi zvolal, ať AC/DC nahrají bluesovou desku, jak si to přál Ahmet Ertegun (a to byl někdo, když na jeho počest udělali koncert Led Zeppelin). Zas tak od věci to není - právě bluesově zabarvené skladby jsou na novince ty nejlepší a vyčnívají ze zbytku, který (ač solidní, o tom žádná) je až příliš stejný a sebekopírovací. Taková "Rocking All The Way" je jedna z těch, která by byla výtečná, kdyby v refrénu tak okatě nevykrádala "Highway To Hell".

"Rock 'N' Roll Dream" nebo "Decibel", obě právě s čertovským bluesovým kořínkem, velmi příjemně oživují album, jehož patnáct položek a více než padesát pět minut hrozí stereotypem. Za zmínku ještě stojí vynikající skladby "Anything Goes" (možná nejpopovější kousek na desce) a titulní "Black Ice", umístěná dle hesla "konec dobrý, všechno dobré" až na samotný závěr. Jistě, s ovladačem v ruce a pořádně nahlas je to nadprůměrná nahrávka, ale stále jsou to jen mírné variace na to, co už bylo vytesáno navždy do kamene před takovými třiceti lety. Což je možná přesně to, co všichni od AC/DC chtějí.