Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Svůj Top 10 tentokrát odkrývá Honza Kulig.

Jak dát dohromady oněch deset alb, která pro mě v mých dvaadvaceti letech znamenají všechno? "Bude to hračka," říkal jsem si. Zmýlil jsem se na celé čáře. Škrtal jsem, přepisoval a tady máte asi sto padesátou podobu. Snažil jsem se to poskládat čistě pocitově, ke každému albu se váže nějaký můj životní příběh, a i když to nemusí být alba hudebně dokonalá, u mě si místo vždy najdou.

---

10. Jan Budař - Uletěl Orlovi (2006)

Jan Budař není zpěvák. Je to showman. Tak dlouho mu jeho okolí říkalo, aby své songy dal dohromady, až to jednoho dne udělal. Dal se dohromady s Eliščiným bandem, ve kterém žádná Eliška nefiguruje, a natočil album čítající sedmnáct písní o lásce. Nic jiného v nich nenajdete, ale jsou natočené s takovou něhou, že mu odpustíte jakékoliv nedostatky, které se u něj vyskytují. Vřele doporučuji navštívit jakýkoli jeho koncert, stojí to za to.

---

9. The Strokes - Is This It (2001)

Tihle mladí Newyorčané se ke mně dostali až mnoho let poté, co vydali svou první desku. Loňský podzim tak pro mě a mé spolubydlící v Olomouci byl ve znamení všech tří alb těchto bláznů. Ne nadarmo se tvrdí, že právě The Strokes nastartovali novou indie vlnu. Něco na tom bude, jelikož každá kapela jak v Británii, tak ve Státech si od nich něco půjčuje. Jejich basové linky v kombinaci s Julesovým vokálem jsou někde jinde, než u ostatních kapel.

---

8. Bratři Orffové - Bingriwingri (2005)

V případě krnovských Bratrů Orffových se objevuje spousta protichůdných reakcí. Někdo tvrdí, že to jsou druzí Nedvědi, jiní se přiklánějí k názoru, že se jedná o solidně udělanou desku plnou nezvyklých postupů. Možná že si na ně dnes už nikdo nevzpomene, ale já je mám spojené s obdobím velké osobní prohry a nelehké životní situace. Pomohli mi z ní, a tak vždy zůstanou jednou z kapel, ke kterým se rád vracím.

---

7. Adele - 19 (2008)

V záplavě zpěvaček, které se mi vkrádají do playlistu, je Adele, i když její deska je venku teprve devět měsíců, absolutní špičkou. Je jí dvacet, ale se svým hlasem dokáže opravdové zázraky. Od doby, co se objevila Norah Jones, ve mně nikdo tak neevokoval pocit totálního uspokojení. Ta deska nejenže nemá slabinu, ale každá skladba vám okamžitě vyhodí vzpomínku na nějakou příjemnou událost.

---

6. Ecstasy Of St. Theresa - Slowthinking (2002)

Kateřina Winterová a Jan P. Muchow jsou tak trošku zjevem. Dva blázni, kteří se snaží o alternativu. Ne, oni se v ní neskutečně vyžívají! Vždycky jsem Katku považoval za výjimečnou zpěvačku, bohužel v takovém projektu, jako je Extáze, ji moc lidí nedokáže docenit. "Slowthinking" je album, na kterém oba dokázali, že umí natočit i o něco pozitivnější desku. Honzova mravenčí práce s milióny čudlíků a Katčin lehký zpěv, to je opravdový balzám na duši.

---

5. Radiohead - OK Computer (1997)

Thom Yorke se svými kumpány natočil spoustu výborného materiálu, sám si nedokážu vysvětlit, proč zrovna "OK Computer" je tou nejobdivovanější. Evokuje to ve mně touhu ponořit se do těch nejhlubších depresí, ze kterých vás však jeden tón dokáže okamžitě dostat. Tracky dotažené do posledního detailu, kytarové riffy, které snad ani nejde zahrát, to vše se zde skloubí s Thomovým upřímným citem pro detail. Ano, Radiohead jsou jednou z nejzásadnějších kapelou historie.

---

4. Umakart - Manuál (2004)

Když se dají dohromady dva nejvyhledávanější producenti u nás, za mikrofon se postaví malíř z Jeseníku a pod zbytek hudebního doprovodu se podepíše především kopřivnická Nierika, vznikne snad nejlepší album české klubové scény, které můžete slyšet. Snad právě proto, že se sešla parta kámošů a z čisté radosti porodila tenhle skvost. Album postavené na silných textech, pocitu štěstí a lehké nostalgie. Snad se někdy dočkám pokračování, "Manuál" by si to zasloužil.

---

3. Sigur Rós - Takk...(2006)

Islandští skřítci. Trefná to přezdívka pro čtyři kluky, kteří dokáží vytvořit atmosféru vhodnou tak na pevnou větev a dobrou smyčku. Jejich obrovské symfonie vyvolávají pocit naprosté marnosti, který se ve vteřině dokáže změnit v blaho neznajíce mezí. U téhle kapely vždy záleží na momentálním rozpoložení. Buď mě nakopnou do lepší nálady nebo uzavřou ve světě, kde nic nemá smysl. Jejich alba jsou dotažená do nejmenších detailů a "Takk..." je toho důkazem. Navíc ty klipy - "Hoppípolla" mě rozsekala a doplnění osobní hudební knihovničky o tyhle skřítky na sebe nedalo dlouho čekat.

---

2. Coldplay - A Rush Of Blood To The Head (2002)

Hodně jsem váhal, jestli do své desítky zařadím tuhle desku, nebo spíše novinkovou nahrávku od britských Coldplay. "A Rush Of Blood To The Head" vyhrálo z jednoho důvodu. Tohle album mě k nim přitáhlo a začal jsem objevovat sílu britských kapel. I když pro někoho jsou Coldplay dnes již megastars, které se odklonily od lehké alternativy, pro mě navždy zůstanou kapelou, která mi dává vše, co potřebuji. Možná překvapivě, ale nejraději z téhle placky mám "Amsterdam".

---

1. Kryštof - Mikrokosmos (2004)

Kdo mě zná, ví, že tahle parta z mého rodného Havířova bude vždy v mém přehrávači na prvním místě. Mám rád všechny jejich desky, ale k "Mikrokosmu" mám zcela specifický vztah. Jakoby to bylo včera. Album vycházelo na konci září, do říjnového Reportu jsem měl sepsat recenzi, a tak jsem neváhal, oslovil Richarda a 14. září 2004 jsem si v Boršičance vyzvedl poslední verzi desky před masteringem. Přišel jsem domů, pustil si album poprvé, podruhé... vzal jsem telefon a nadatloval smsku: "Richarde, ta deska je skvělá, hodně fanoušků možná ztratíte, dost jich pravděpodobně získáte. Točím to pořád dokola!"

Jsou to již čtyři roky, ale pořád nevidím na tom albu vyloženě slabý song. Ať už to jsou výlety do samotného nitra v "Tuningu" nebo "Vodném stočném" či šíleně rozbitá koncepce v "Pan Sen". Jan P. Muchow v producentském křesle dodal nadčasovou hodnotu, jelikož mi i dnes přijde tahle deska nedoceněná. Stejně jako tehdy lze veškeré pocity při poslechu vystihnout jednou větou - deset písní o stavu lidské duše.