Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Jako další vám do své police s cédéčky nechá nahlédnout Tomáš Parkan.

Ačkoli mě možná většina čtenářů bude spojovat především se soutěžemi X Factor a Česko hledá SuperStar, v hudebním přehrávači mně přeci jen hraje trošku jiná muzika. Během těch let, co poslouchám hudbu, mě fascinovalo hned několik věcí: ženský hlas, folk, jazz, atmosféra některých alb a dobře napsaná melodie. A někde v tomto podhoubí se rekrutovalo deset alb, která jsem nakonec zařadil k mým "nejposlouchanějším". Ovšem psát tento článek před pár lety, vypadal by nejspíš úplně jinak, ačkoli poměr chlapů a žen by se nezměnil.

---

10. Marie Rottrová - Lásko voníš deštěm a To mám tak ráda (1996 a 1997)

Abych se přiznal, chvíli jsem přemýšlel, jaké album Marie Rottrové zvolit do tohoto výběru. Na Marii Rottrové jsem vždy obdivoval, jaký způsobem do českého popu přinášela velkou porci grácie, nonšalance a upřímnosti a i to, jak se ve své muzice inspirovala soulem, folkem, lidovou hudbou a dalšími styly - spolupráce s Neřež jsou toho důkazem. Ani po revoluci (na rozdíl od některých ostatních) se téměř nikdo nepozastavoval nad tím, že se stále drží v popředí české scény, že se v rádiích hrají její písničky a její koncerty bývají hojně navštěvovány. Oba zmíněné výběry jsou samy o sobě možná lehce bez koncepce a na jednom či druhém chybí některé podstatné hity, ale dohromady tvoří velmi reprezentativní kolekci.

---

9. Jewel - Pieces Of You (1995)

Debut "Pieces Of You" sympatické Američanky svázané s Aljaškou Jewel Kilcher mě ve své době přivedl spolu s Lisou Loeb k písničkářkám, chcete-li holkám s kytarou. Vzhledem k tomu, že u nás ještě v té době nebyla k sehnání, objednával jsem si ji pouze se znalostí singlu "Who Will Save Your Soul". A musím říct, že mi zbytek učaroval stejně jako ona písnička. Jewel se tu ukazuje jako výborná zpěvačka, neméně skvělá skladatelka a především textařka - básnířka. A to vše balí do velmi syrového obalu. Písničky na "Pieces Of You" v jejím podání umí hladit jako samet a dřít jako skelný papír zároveň. Debut působí jako kubistická socha - ostré hrany bez větších zaoblení, k němuž docházelo na dalších deskách. Částečně to je způsobené i tím, že valná většina skladeb byla nahrána živě pouze s akustikou. I když Jewel posléze natočila další výborná alba, "Pieces Of You" nikdy nepřekonala.

---

8. Phil Collins - Both Sides (1993)

Phila Collinse obdivuji z mnoha důvodů. Pro jeho schopnost napsat opravdu skvělou písničku, pro jeho koncerty, jež jsou opravdovým zážitkem, nebo třeba pro hudební styl, který, ač je to pop jak vyšitý, nepostrádá velkou inspiraci v big bandech. Nicméně album "Both Sides", které mám od něj nejradši, se tomu všemu a vlastně i většině v jeho diskografii dost vymyká. "Both Sides" není tolik hitové, nenajdete na něm obvyklé dechy, protože jej celé nahrál Collins sám ve svém domácím studiu, je to nejosobnější deska, kterou můžete v jeho podání slyšet. Vedle intimních témat se tu věnuje politickým a sociálním problémům. Tahle deska ukazuje Phila Collinse v trošku jiném světle a ačkoli kritici oceňují spíše jiná alba, mně osobně se nejvíc líbí právě "Both Sides".

---

7. Colbie Caillat - Coco (2007)

"Coco" americké písničkářky Colbie Caillat je v tomto výběru opravdovým nováčkem. Tahle deska vyšla teprve před rokem a zatímco k nám její popularita doběhla až s mírným zpožděním, osobně mě zaujala její tvorba o notný čas dříve. Vlastně už v době, kdy jsem o ní poprvé psal v Nových deskách. Od té doby se napevno zabydlela v mém playlistu a můžu ji poslouchat všude - doma, v práci, v autě. Pokaždé si vychutnávám neuvěřitelně pozitivní energii a uvolněnost, která z desky sálá. Hudba Colbie Caillat je prozářená kalifornským sluncem a v kombinaci s lehkým vánkem chytlavé melodičnosti dokáže rozehnat jakékoli mraky na duši. Colbie Caillat se v tomto dost liší od ostatních písničkářek, které důležitá témata řeší většinou v hodně depresivních a rozervaných skladbách.

---

6. Norah Jones - Come Away With Me (2002)

Když v roce 2003 zbořila Norah Jones, potažmo její "Come Away With Me" ceny Grammy a následně i hitparády, snažily se spousty hudebních publicistů přijít na to proč. Někteří sice tvrdili, že to bylo dáno celkově chudší hudební nabídkou rok nazpět, ale pravdou je, že Norah tehdy zapůsobila jako zjevení. Vedle záplavy velkohubých hiphoperů se tu najednou vynořila neskutečně plachá dívka s fantastickým hlasem, který se objeví jednou za deset let, a téměř unikátním stylem pohybujícím se někde na pomezí jazzu, blues, folku a akustického popu. Touto deskou otevřela vrátka řadě dalších zpěvaček - Joss Stone počínaje a Duffy konče. Ačkoli "Come Away With Me" obdivuji i hudebně, stejně mě Norah Jones nejvíce uhranula svým sametovým hlasem, který v kombinaci s hudbou jako by plul po průzračné namodralé hladině a s neuvěřitelnou lehkostí obtékal všechny překážky.

---

5. Garth Brooks - Double Live (1998)

K modernímu americkému country mě sice před léty přivedly Dixie Chicks s albem "Wide Open Spaces", ale definitivně jsem se stal příznivcem tohoto žánru až po prvním poslechu živáku "Double Live" Gartha Brookse. Tehdy jsem poznal, že country jde dělat i jinak, než jen tklivě zpívat o koních, kovbojích a podobných věcech. Garth Brooks se již dlouho před tímto albem inspiroval na rockových koncertech, do country přinesl něco z tohoto stylu a svoje koncerty začal pojímat jako velké show. I když po této desce vydal ještě jednu, "Double Live" zachycuje jeho poslední velké světové turné, kdy byl Brooks na svém prozatímním koncertním vrcholu. Jak jsem psal už před časem v této rubrice - slušná porce energie, se kterou tenhle zpěvák a jeho doprovodné kapela koncertovali, se propsala i na toto 2CD.

---

4. Martina Trchová - Čerstvě natřeno (2005)

Ačkoli to tak z mého výběru nevypadá, česká muzika mi hraje z reproduktorů poměrně často, ale vlastně žádná z těchto desek nepatří mezi ty nejposlouchanější. Jednou z výjimek je "Čerstvě natřeno" Martiny Trchové - debut, který sklidil vynikající kritiky na všech frontách, ale o nějakém masivním úspěchu a především širším povědomí lze hovořit jen těžko, což je velká škoda. Martině Trchové se totiž podařilo od víceméně folkových demosnímků dokráčet až k modernímu písničkářství plnému nejrůznějších inspirací různými žánry od rocku k lehkému jazzu. Velkou zásluhu na tom má řada nástrojů, která se na "Čerstvě natřeno" objevují. Deska pak působí jako různobarevná mozaika, sestavená do velmi povedeného obrázku. Kdybych měl vyzdvihnout jednu jedinou věc, pak by to byly texty. Způsob, jakým si Martina Trchová hraje z češtinou, jak ji ohýbá a dovádí místy až k absurditám, je jednoduše dokonalý.

---

3. Renee Olstead - Renee Olstead (2004)

Debut mladičké, v té době teprve čtrnáctileté Renee Olstead mě doprovází již od svého vzniku. V jejím případě měl producent David Foster, který ji objevil, mimořádně šťastnou ruku či spíše ucho. V někdejší herečce uzřel neobyčejný talent, přivedl ji na cestu jazzových, swingových a popových standardů a z původně herečky se stala především zpěvačka. I když ne všichni hudební žurnalisté byli z jejího eponymního debutu nadšeni jako já, většina se shoduje na jednom - podobně talentovaná jazzová zpěvačka se jen tak nerodí a někteří ji dokonce přirovnávají k Elle Fitzgerald či Sarah Vaughan. A já jsem přesvědčený, že nejsou daleko od pravdy. Její charismatická, lehce nakřáplá barva hlasu, výborné jazzové frázování a dikce se tu spojují s výbornou Fosterovou produkcí podpořenou doprovodem podobně talentovaných muzikantů. Její mladost je příjemným osvěžením, dokázala z ní totiž dostat jen ty nejlepší atributy. Výsledkem je skvělé a odlišně znějící jazzové album.

---

2. Keith Jarrett - The Köln Concert (1975)

Na tomto místě bych klidně mohl házet jazzovými tituly Milese Davise, Pata Methenyho a dalších, ale ve chvíli, kdy mám chuť na něco jazzového, mi nejčastěji z reproduktorů hraje fenomenální pianista Keith Jarrett. Jazzové piano je mým nejoblíbenějším nástrojem a Jarrett je jeho velmistrem. Další jeho parádní disciplínou je tvorba melodií. Velmi rád se ponořuji do jeho improvizací (do těch kolínských obzvlášť), do toho takřka nekonečného proudu geniálně harmonicky poskládaných tónů. Jarrett tu rozvíjí téma, jehož podoba se neustále organicky mění, a postupně ho přetvoří do tématu zcela odlišného. Atmosféra koncertu vás pokaždé vtáhne dovnitř a najednou se ocitnete v soukromé Jarrettově meditaci, která zmrazuje krevní tlak, uklidňuje tepovou frekvenci a tají dech, ale která rozhodně není uspávající. "The Köln Concert" patří jistě po právu k nejprodávanějším a zároveň nejlepším jazzovým albům všech dob.

---

1. Lene Marlin - Another Day (2003)

Moji minihitparádu nemohla vyhrát jiná deska než "Another Day" Lene Marlin. Norskou zpěvačku, respektive její písničky znají možná všichni, ale je to zásluha debutu "Playing My Game", ze kterého hrají rádia singly i po deseti letech. Druhá deska "Another Day" už tak velký úspěch nezaznamenala a u nás, v Česku prošla zcela bez povšimnutí. Přesto všechno právě toto album se mi zarylo do srdce a do hlavy nejhlouběji. Lene na "Another Day" dotáhla k dokonalosti styl, jenž můžeme nazývat intimní pop. Když pominu výborně napsané písničky, pak je to především celková atmosféra celého alba, která z něj dělá cosi výjimečného. Tuto atmosféru Lene Marlin navozuje především svým křišťálově mrazivým hlasem, jež dokáže působit neskutečně křehce. Ve chvíli, kdy se do poslechu této desky ponoříte, přenesete se kamsi za polární kruh do období polární noci, kde se na vás začnou jako třpytivý sníh sypat jednotlivé tóny a mezi rampouchy rezonovat vibrace jejích hlasivek. Vše pak dokresluje vynikající, mírně upozaděný hudební doprovod tvořící jakousi pomyslnou klenbu hvězdné oblohy. "Another Day" má skutečně velkou moc vábit svojí mírně skličující náladou prolínající se s náznaky optimismu.