Kariéra amerického (nejen) jazzového klavíristy Keitha Jarretta byla v první polovině sedmdesátých let na rozcestí. Za sebou měl úspěšnou spolupráci se žánrovými hvězdami: Hrál v Jazz Messengers Arta Blakelyho, s Charlesem Lloydem i Milesem Davisem, kdy svou hrou na klávesy pomáhal budovat elektrický zvuk kapely slavného trumpetisty.

Sám ale elektrifikovaný zvuk nenáviděl - přirozeně tíhl ke klavíru. Šel v té době proti proudu, svět byl poblázněný do fusion jazzu - dokonce i Československo se svou vlastní, pro režim přijatelnou podobou žánru, jazz-rockem. V roce 1971 nahrál Jarrett "Facing You", svůj sólový debut. O dva roky později vstoupil do úplně neznámých vod a začal s improvizovanými sólovými koncerty. A byl to nečekaný úspěch. Už první taková nahrávka, "Solo Concerts: Bremen/Lausanne" (1973), mu pomohla vydláždit cestu mezi komerčně nejúspěšnější jazzové umělce historie.

Pořád to ale nebylo nic ve srovnání s "The Köln Concert", který label ECM vydal o dva roky později. V tomto případě se totiž urodila nejprodávanější sólová jazzová deska historie a stejný titul drží i mezi klavírními alby. Chybělo ale přitom velmi málo a koncert se vůbec nemusel uskutečnit. Pokazilo se totiž všechno, co se pokazit mohlo.

Kolínské vystoupení Keitha Jaretta organizovala Vera Brandes, tehdy pouze osmnáctiletá německá promotérka. Koncerty pořádala už od patnácti let, v roce 1977 založila svůj první label, CPM. Každopádně, 24. ledna 1975 neměla svůj nejšťastnější den. Kvůli chybě v komunikaci se na pódiu v Kolínské opeře neobjevilo objednané koncertní křídlo, ale výrazně menší verze klavíru stejné značky. Navíc nástroj přišel v mizerném stavu, rozladěný, se slabým zvukem ve výškách i basech. Navzdory snaze nešlo původně objednaný nástroj na místo dopravit, čas a mizerné lednové počasí byly proti.

Samotný muzikant, navzdory tomu, že měl zaplacenou letenku, přicestoval do Kolína ve společnosti manažera ECM Manfred Eicher autem. Ze švýcarského Curychu dorazili na hraně vyčerpání pozdě odpoledne. Začátek koncertu byl naplánován až na půl dvanáctou, po skončení předchozího představení. Keith Jarrett trpěl silnou bolestí zad, v té době navíc bojoval s únavovým syndromem. Po zjištění, jaký nástroj jej na pódiu čeká, téměř odmítl hrát a chtěl odejít. Nakonec se nechal přesvědčit, dílem kvůli natěšenému publiku, dílem proto, že už bylo připravené také nahrávací zařízení.

Nakonec Jarrett vystoupal na pódium unavený, hladový - a odehrál něco přes hodinu dlouhé vystoupení z kategorie jedinečných. Možná se právě ta souhra okolností, to, že byl za klavírem, který trvalo několik hodin dostat do stavu, aby na něj bylo možné odehrát celý koncert, podepsala na tom, že americký muzikant, který přirozeně překračoval hranice jazzu a klasické hudby, dostal možnost vybočit ze své komfortní zóny.

Jarrett musel hrát jinak. Nevýrazné basy ho nutily zaplnit zvukový prostor pomocí tvrdošíjně opakovaných krátkých frází levé ruky, většinu hry musel přesunout do středu klaviatury a tím podstatně zredukovat prostor, který měl k dispozici. A právě tady, mezi volným proudem hudebních myšlenek a boji sám se sebou a s nepoddajným nástrojem, vzniká ona specifická duchovní nálada "The Köln Concert".

Bytí teď a tady - černobílá fotografie na obalu, se shrbeným Jarettem se zavřenýma očima, jakoby do kruhu spojeného se svým klavírem, to vyjadřuje velice výstižně - to je ta pravá podstata nahrávky. A stejně jako muzikant pluje s proudem hudby, opracovává výchozí hudební motiv, obohacuje, obrušuje a opouští na úkor jiného, může stejně plout i posluchač.

Jazz často odrazuje složitostí. Koncert ze západoněmeckého Kolína nad Rýnem svou jazzovou podstatu neztrácí, posluchače ale do svého světa vtahuje velmi snadno. Není zahleděný do sebe, ale naopak s otevřenou náručí vnímá ty, kdo jej poslouchají. A je jedno, jestli to bylo nadšené publikum přímo v sále, a nebo ti, kdo se k nahrávce vracejí.