Rockoví producenti - šílenci a inovátoři (část druhá)

25.09.2008 05:00 - Karel Veselý | foto: facebook interpreta

Když je potkáte na ulici, raději se jim vyhněte. Nejslavnější rockoví producenti jsou vesměs případy pro psychiatra, ale jejich světem je nahrávací studio a pod jejich rukama se tvoří historie. V druhém díle našeho historického exkurzu si představíme nejvýraznější producenty 70. a 80. let.
Současné popové hitmakery jsme si na musicserveru nedávno představili v seriálu Stvořitelé hitů (1. část a 2. část). Jejich otcové a praotcové, o nichž se dočtete v nové sérii, nechtěli psát hity pro žebříčky, ale tvořit zcela nové a neslyšené věci. Když dokázali využít technických novinek své doby a spojit se s talentovanými hudebníky, vstoupili do dějin. Žádný div, že nejsou vůbec nepodobní ambiciózním vojevůdcům, neohroženým dobrodruhům nebo šíleným profesorům. Naše pouť začala minule v 50. a 60. let a v následujících několika epizodách bychom měli dorazit až do dnešních dní.


Lee "Scratch" Perry - dubový mimozemšťan

Lee Scratch Perry
© myspace.com/leescratchperry
"Jsem mimozemšťan, který přišel z jiného světa a moje nahrávací studio je kosmická loď," nechal se jednou slyšet Lee Scratch Perry. Byl tento muž génius, nebo šílenec? Odpověď závisí na tom, z jaké strany se na jeho dílo díváte. V druhé polovině 70. let posunul hranice reggae, stvořil dub a hlavně svým žákům po celém světě ukázal, jaké zázraky se dají udělat s primitivním studiovým vybavením.

Už od začátku 60. let byl Perry jedním z klíčových reggae producentů. Jeho neslavnější éra ale začíná ve chvíli, kdy v roce 1974 na okraji Kingstonu postavil vlastní studio The Black Ark. Trávil v něm všechen svůj čas. Popíjel, kouřil marihuanu a dělal hudební revoluci. Vybavení bylo vesměs velmi levné, Perry ale dokázal naplno využít možnosti čtyřstopého nahrávacího zařízení. Když chtěl, aby měla jeho nahrávka drsný zvuk, vyfukoval prý marihuanový kouř přímo na točící se pásky. Z primitivních efektů jako ozvěna nebo zpoždění (delay) dokázal stvořit nový hudební styl - dub. Jeho nahrávky postavené na výrazném rytmu jsou jedním z předchůdců hip hopu nebo taneční hudby. Perryho produkce ale obdivovali také punkeři na konci 70. let a The Clash si ho pozvali na nahrávací session.

Lee "Scratch" Perry natáčel v Black Ark se všemi podstatnými jamajskými interprety včetně Boba Marleyho. Úspěšná éra skončila v roce 1979, kdy studio podpálil a vydal se do světa. Cestoval po Americe, na chvíli se usadil v Británii a v současnosti žije ve Švýcarsku. V září vyšla jeho nová deska "Repentance".

Jedna za všechny

The Congos - Heart Of The Congos
The Congos - Ark Of The Covenant (1977)
Na albu "Heart Of The Congos" oblékl Perry reggae tradicionalisty The Congos psychedelického hávu. Několikanásobné použití ozvěn a reverbu dodává skladbě "podvodní" atmosféru a poslech evokuje změnu vnímání při marihuanovém rauši.


Conny Plank - pilot kosmických výletů

Conny Plank
© musicianslife.de
Zatímco v USA a Británii byla první polovina 70. let ve znamení nostalgie po zlatých časech květinového hnutí, v Německu se děly v hudbě velké a zásadní věci. Místní hudebníci se snažili propojit rock šedesátých let s novými postupy avantgardy a prvními elektronickými syntezátory. Doma tomu říkali velmi volně kosmická hudba, ve světě se pro vlnu inovativních německých kapel vžil termín krautrock. Kapely jako Kraftwerk, Can, Ash Ra Tempel, Cluster, Faust nebo Neu! se snažily znít velmi odlišně a pokud v německém experimentálním rocku tehdejší doby existoval nějaký společný jmenovatel, byl to zaručeně producent Conny Plank.

Fanoušek elektronických experimentů je podepsaný pod nejslavnějšími deskami Cluster, Neu! nebo Ash Ra Tempel a když v roce 1974 otevřel v Kolíně své vlastní studio, první nahrávkou jež tam vznikla, byla "Autobahn" Kraftwerk. Plank dokázal proměnit bláznivé nápady svých klientů v realitu a většina zásadních kosmických alb té doby vznikla za jeho přispění. Začal svoji kariéru jako zvukař šansoniérky Marlene Dietrich, ale po setkání s prvními elektronickými syntezátory nabrala jeho kariéra novou trasu. Zvuky proměňoval zcela novátorskými efekty a do populární hudby přinesl disonanci, šumy a drsné zvuky, které producenti do té doby eliminovali. Neobvyklá také byla detailní práce s rytmem, pro který často používal objekty každodenní potřeby.

Plank měl zásadní vliv na práci svého kolegy Briana Ena, který se jeho postupy snažil napodobit hlavně na Bowieho berlínské trilogii ("Low", "Heroes", "Lodger"). Ze syrových nahrávacích postupů čerpá britský punk 70. let a následně i post-punk. V 80. letech Plank pracoval na nahrávkách anglických new wave kapel jako Devo, Eurythmics nebo Ultravox!. Eno se ho snažil přesvědčit, aby se ujal produkce "The Joshua Tree" U2, ale Plank z projektu vycouval, protože si nepadl do noty s Bonem. Plank v roce 1987 podlehl rakovině a nemohl tak už zažít celosvětový nástup techna, které svojí prací pro Kraftwerk a projekt Moebius & Plank předznamenal.

Jedna za všechny

Kraftwerk - Autobahn
Kraftwerk - Autobahn (1974)
"Autobahn" je první vlaštovkou elektronické kariéry Kraftwerk po třech psychedelických rockových albech. Na desce skladba trvá 22 minut, do povědomí posluchačů ale vešla spíše tříminutová zkrácená verze. Plank měl při jejím nahrávání zásadní roli a Ralfa s Florianem naučil základy studiové práce, kterou pak Kraftwerk použili ve svém studiu Kling Klang. Nejdůležitější ale bylo, že jim ve studiu přikázal, že si mají "hrát tak, jak si spolu hrají děti."


Martin Hannett - Zahraj to rychleji, ale pomalu

Martin Hannett
© multinet.no
Ve filmu "Nonstop Párty" ("24 Hour Party People") je Martin Hannett (1948 - 1991) zachycený při natáčení "Unknown Pleasures" Joy Division. Máte pocit, že sledujete šílence, který se ale řídí jasnou vizí, jak by měla deska znít a pro její realizaci udělá cokoliv. Scény, v níž nakazuje Stephenu Morrisovi, aby zkusil "hrát rychleji, ale pomalu," a pak ho nechá rozmontovat bicí a umístí je na střechu nahrávacího studia, je definitivní důkaz jeho posedlosti dokonalým zvukem.

Hannett byl klíčovou postavou manchesterké scény konce 70. let. Produkoval první nezávislý punkový singl vůbec - "Spiral Scratch EP" Buzzcocks. Do historie se ale zapsal především jako producent dvou alb Joy Division. Hannett byl trochu jako loutkař, který kapelu směroval, kam sám chtěl. Dodal jejich hudbě typickou atmosféru inspirovanou prostorovými kvalitami dubu, ale kapele se zvuk příliš nelíbil. Na první setkání s Joy Division později Hannett vzpomínal: "Byli pro zvukaře jako dar z nebes, protože netušili, co chtějí hrát. A vůbec se se mnou nehádali." Bernard Sumner viděl nahrávací sessions s Hannettem následovně: "Jeho přístup spočíval v tom, že si vezmete spoustu drog, zamknete se uvnitř studia a zůstanete tam celou noc. A ráno uvidíte, co jste nahráli. A tak pořád dokola, až se album dodělá."

Po smrti Iana Curtise pracoval Hannett také s New Order a dalšími kapelami z Factory Records, jako byli Magazine, A Certain Ration nebo Happy Mondays. Krátce pracoval také s U2 (singl "11 O'Clock") nebo Stone Roses. V roce 1982 se rozhádal s vedením Factory Records a začalo devět let plných drog a pití. Všechno skončilo selháním srdce zapříčiněným nadbytkem váhy v roce 1991.

Jedna za všechny

Joy Division - Atmosphere
Joy Division - Atmosphere (1980)
Skladba vydaná na singlu až po Curtisově smrti možná nejlépe zosobňuje estetiku Joy Division. Šamanské bicí, klidná a minimalistická basa a střídmé efekty jsou doprovodem k Curtisovu hlasu, který se vznáší nad propastí z nicoty. Málo je někdy více.


Brian Eno - Dělej to jinak

Brian Eno
© myspace.com/enobrian
V roce 1975 Brian Eno, tehdy ještě málo známý hudebník, vydal soubor papírových kartiček s krátkými nápady, které se dají použít v okamžiku, kdy se zadrhne tvůrčí proces. Jedna z "Oblique Strategies" říká: "Učiň náhlou a nepředvídatelnou či přímo nebezpečnou akci." Pro Briana Ena se právě tato rada stala v jeho životě klíčovou. Nečekané a nebezpečné pohyby dělá i pětatřicet let poté.

Říká o sobě, že spíše než producent je "stvořitel zvukových krajin" a trvá na tom, aby se o něm nemluvilo jako o hudebníkovi. Kromě vynálezu ambientní hudby si ho dnes většina lidí spojuje hlavně se slavnými deskami U2 ("The Joshua Tree", "Achtung Baby" nebo "All That You Can't Leave Behind"). Jeho zásluhy jsou však mnohem širší. Eno aplikoval na pop hlavní pravidlo, která se naučil v soudobé vážné hudbě a výtvarném umění, a to pravidlo zní: nejsou žádná pravidla. Touto filosofií se řídil, když s Davidem Bowiem natáčel syrovou berlínskou trilogii ("Low", "Heroes", "Lodger"), sestavoval kompilaci newyorského experimentální rocku "No Wave", která dala jméno celé scéně, nebo na začátku 80. let připravoval s Davidem Byrnem ambiciózní samplovou koláž "My Life In The Bush Of Ghosts".

Nejpodstatnější je ale patrně jeho práce s Talking Heads, Roxy Music nebo Devo, při které se v Británii na začátku 80. let zrodila nová forma popu. Ta využila punkového pohrdání zákony k svobodomyslným hrám a zcela proměnila tvář populární hudby. "Nezajímají mě desky točené jako dokument o rockové kapele hrající na pódiu," varoval prý Eno Bona, když se poprvé potkali před natáčením "The Joshua Tree" v roce 1986. Eno svůj přístup popisoval jako post-rockový a jeho premisou bylo, že zvukové prostředky vytvořené ve studiu jsou důležitější než kapela, která v něm hraje. Kupodivu hodně muzikantů se tomuto diktátu rádo podřídilo. Z posledních let jmenuje třeba Paula Simona, James a nebo nedávno Coldplay, s nimiž natočil "Viva La Vida Or Death And All His Friends".

Jedna za všechny

Talking Heads - Once In A Lifetime
Talking Heads - Once In A Lifetime (1980)
"Remain In Light" je poslední z trojice alb, které Talking Heads natočili s Brianem Enem a "Once In A Lifetime" je skvělý příklad industriálního a futuristického funku, který spolu stvořili. Rytmus je inspirovaný africkou hudbou a má neobvyklou stop-start dynamiku a ostatní nástroje jsou neobvykle distortované.


Rick Rubin - Byznys především

Rick Rubin
© nytimes.com
Americký nahrávací průmysl posledních dvaceti let stojí na třech nohách, které se jmenují - hip hop, metal a country. Nárůst komerčního potenciálu žánrových scén z okraje má svého původce. Ukažme si prstem na Ricka Rubina - fousatého podivína z New Yorku, který na začátku 80. let na univerzitě přičichl k hardcore punku a tím byl jeho osud zpečetěn. Punk ale postupně ztrácel na své radikálnosti a Rubin propadl novému revolučnímu soundu - hip hopu. V roce 1984 založil s Russellem Simmonsem první čistě hiphopový label Def Jam a mezi nahrávkami, které na úvod vydali, byli LL Cool J, Public Enemy nebo Beastie Boys. Největším trhákem labelu byli ale Run-D.M.C., které v roce 1986 zavřel do studia s Aerosmith. Vzniklo "Walk This Way" - průkopnická fúze metalu a rapu. Ve stejném roce se Rubin poprvé setkal se Slayer a natočil s nimi metalovou klasiku "Reign In Blood". Přesně v duchu své producentské filosofie obnažil zvuk kytar na kost a dal nahrávce krystalicky čistý zvuk, který ještě o něco zesílil agresivitu kalifornského kvarteta. Další mistrovské dílo Rubinovy kariéry přišlo s "Blood Sugar Sex Magik" Red Hot Chili Peppers v roce 1991.

Podstatná součást Rubinova kouzla je nepředvídatelnost. Kdo by čekal, že úspěšný hiphopový a rockový producent půjde do studia s country legendou Johnnym Cashem? Do studia vlastně nešli, album "American Recordings" složené převážně z coververzí natočili v Cashově obýváku. V podobném duchu se nesly i čtyři další společná alba, která Cashe těsně před smrtí vrátila na vrchol. Rubin se pak na chvíli stal specialistou na resuscitaci uvadajících kariér zpěváků starší generace, když na jeho dveře klepali Mick Jagger, Tom Petty, Donovan nebo Neil Diamond.

Rubin v posledních letech opustil své punkově minimalistické zásady a bez uzardění do svých skladeb přidává smyčcové nástroje. Trochu se změnilo i složení jeho klientů, mezi něž patří Justin Timberlake, Linkin Park, U2 nebo Shakira. A Slayer zklamal tím, že kývl na spolupráci s Metallikou na "Death Magnetic". Rubin je kromě producentství také skvělý obchodník, většinu "svých" desek si vydal na vlastních labelech, což mu zaručuje absolutní svobodu. Ještě dodám, že vlastní sedm cen Grammy.

Jedna za všechny

Slayer - Angel Of Death
Slayer - Angel Of Death (1986)
Slayer s písní o nechvalně proslulém nacistickém "doktorovi" Mengelem otevřeli svoje průlomové album a "Angel Of Death" je něco jako rána kladivem do hlavy. Slayer hrají rychle a tvrdě zároveň a obsažené riffy se zařezávají do masa jako ostré nože.


Další významní producenti 70. a 80. let

Chris Thomas - existuje ještě někdo další, kdo by mohl zároveň nahrávat s Pink Floyd, Sex Pistols i INXS?

John Cale - jeden z mozků Velvet Underground byl také významným producentem, který připravil alba pro Stooges a "Horses" Patti Smith.

George Clinton - funkový maestro řídil ve studiu kosmické lodě svých Funkadelic a Parliament.

Todd Rundgren - specialista na pompézní rock produkoval "Bat Out Of Hell" Meat Loafa, XTC - "Skylarking" nebo debut New York Dolls.

Hugh Padgham - má na svědomí art-rockové klasiky s Yes, Emerson, Lake & Palmer nebo Genesis či desky The Police a Phila Collinse.

Bob Ezrin - je podepsaný pod "The Wall" od Pink Floyd a deskami Lou Reeda či Alice Coopera.

Robert Lange - stojí za nejslavnější alby AC/DC a Def Leppard.

Martin Birch - V roce 1992 natočil "Fear Of The Dark" s Iron Maiden a odešel do důchodu. Předtím ale s nimi udělal všechny desky a točil třeba také s Deep Purple.

Colin Richardson - specialista na extrémní metal z labelu Earache, kde pomohl stvořit deathmetalové klasiky Carcass a Napalm Death.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY