Když začala hrát předkapela Duke Spirit, což bylo chvíli před oficiálním začátkem, nebyl stadion Slavie zaplněn ani z půlky. Ale postupně se plnil. Není mimo mísu napsat, že lidé přestali přicházet zhruba v polovině koncertu hlavních hvězd. Opravdu nechápu, proč se takto vlažně diváci trousili zrovna v poklidnou neděli. Ale to je jejich věc, my se vraťme k zahřívačům pódia. Ti měli těžkou pozici. Za prvé je znalo minimum lidí a za druhé na obrovském pódiu, za světla a se špatným zvukem to prostě bylo o ničem. Pár slušných vypalovaček, v každé písni úderný refrén, ale asi to bylo málo. Zpěvačka Leila Moss se snažila, seč mohla, a její parádní hlas spolu s vlajícími blond vlasy evokoval The Sounds. Jenže tohle byla londýnská jízda, nikoli severská. V klubu jistě super, role předskokanů jim však zjevně příliš nesedla.

R.E.M. se přiřítili na scénu za zvuků aktuální nahrávky "Accelerate". Žádné velké intro, žádný ohromující nástup. Michael Stipe naklusal jakoby nic k mikrofonu a bez jakýchkoliv emocí spustil. Atmosféře ubíralo i denní světlo, ale to už je úděl open air koncertů. Lidé byli toporní a zdráhali se pohybu, což je ze začátku sice běžná věc, ale připadal jsem si tak trochu jako na odpoledním festivalovém čaji nějaké britské kapely. Ovšem hned s "Circus Envy" a hlavně s třetí "What's The Frequency, Kenneth?" už jsme byli doma. Stipe konečně zařval navíc alespoň větu jednoduchou, pustil se do tanečku a sektor stání u pódia začal skákat. Hned další novinka "Man-Sized Wreath" byla opět přijata nijak. Osud turné k aktuálním deskám. Přitom novinky zněly výtečně a R.E.M. v nich ukázali svou stále přítomnou špinavě rockovou sílu. Taková "Hollow Man" byla provedena úžasně a skýtala naživo obrovskou sílu.

Je třeba říct, že postava u mikrofonu pomalu přestává připomínat hrdinu z příšerného filmu "Lebkouni" a stárne. Na Michaelovi, ale stejně i na Peteovi a Mikeovi, to je prostě vidět. Sice se jedná o malou patinu, ale i tak to tam je a R.E.M., ač pořád tančí, skáčou a revoltují, se už dávno stali rockovou atrakcí typu U2 nebo Rolling Stones, což teď v Praze potvrdili. Mainstreamové publikum by ani nepotřebovalo novinky, určitě by je z fleku vyměnilo za zběsilé "Shiny Happy People" a jemu podobné. A to je škoda. Tahle kapela totiž pořád má co říct, má výborný zvuk a rozhodně nestojí na místě. V porovnání s posledním pražským koncertem se teď jednalo o nabroušenou jízdu. Žádné lívance se šlehačkou. Bylo mi tak trochu líto, že se nové písně dostávaly do pozadí.

Přestože byla scéna na efekty skoupá, pořád tu ještě byly zajímavé LED obrazovky umístěné za kapelou a dvě promítací plátna, která skýtala slušné možnosti. Projekce byla opravdu znamenitá a při "Bad Day", kdy se vždy v určitý moment obraz zastavil a zčernobílel, to byl vrchol. Skoro jako kdyby se jednalo o vychytaný klip z koncertu. Vše se dělo v reálu, úchvatná práce. Při každé písni jiný systém promítání a pokaždé výtečně zpracovaný. Minimalisticky jednoduché, pop-artově přitažlivé a pořád dost cool na kapelu, jakou R.E.M. jsou.

Skalní si s naléhavým "Ignorelandem" zavzpomínali na doby, kdy R.E.M. už nechtěli používat defense, defense, defense proti rádiím a plně se otevřeli všem playlistům. Nádherně vyzněla "Electrolite", při které se využil sice již provařený, ale pořád spolehlivě fungující trik s mobily rozsvícenými nad hlavou. Čtyři klavírní tóny použité při spojení této písně mi zněly v uších ještě v tramvaji. Když se v tichu stadiónu a zastavení kapely ozvala tato krátká melodie, proběhla mnou husí kůže. Elektrizující elektrolyt. Kvůli těmto momentům se chodí na koncerty. Show zvolnila ještě jednou. Po hromadně odhulákané "The One I Love" přišla "I've Been High". V tu chvíli jsem byl na ochozu stadionu, sytě oranžové slunce už téměř zapadlo za žižkovskou věž a R.E.M. vytvořili sentimentální atmosféru pro necelých dvacet tisíc lidí, což byl extatický zážitek. Pro mě vrchol koncertu, ukázka skvělé hlasové formy Stipea a soudnost kapely při vybírání písní. Těžko bych si dokázal představit lépe sestavený setlist. Po tomto skvostu přišla ještě akustická "Let Me In", které už ovšem chybělo kouzlo okamžiku.

Podle hodin už se vystoupení značně krátilo, a proto se nastartoval sprint do cíle: "I'm Gonna DJ", "Orange Crush" s refrénem křičeným do ampliónu a euforická "Imitation Of Life". Bylo jasné, že přídavky přijdou a konečný dojem ještě dotvoří. Michael Stipe poděkoval pražskému publiku, krátce mu promluvil do duše a spustil singlovou "Supernatural Superserious". V této fázi byl až v nečekaně dobré náladě, více se pohyboval u lidí, konečně si to začal naplno užívat, dávat do toho vše a snad i trošku navíc. Samozřejmě kapela formátu R.E.M. si nemůže dovolit nezahrát alespoň nějaké celosvětové hity. "Losing My Religion" byla dobrá volba, stejně jako zařazení country-sranda-písně Mikea Millse "(Don't Go Back To) Rockville". Při prvních tónech "Man On The Moon" bylo zcela jasné, že představení končí, což se v zápětí potvrdilo. V deset nula nula se světla rozsvítila.

Byl to nejspíš obyčejný koncert téhle kapely. Jenže ona má momentálně slušnou formu a svými novinkami dokázala, že nejen mladí můžou být indie. Na druhou stranu například s pozměňováním aranží se příliš nepárali. Stipe dlouho nahazoval řetěz, stejně jako publikum, ale nakonec to všechno klaplo. Standardní výkon je v tomto případě pořád značně vysoká úroveň.

Rozsáhlou fotogalerii z koncertu najdete zde.

R.E.M., The Duke Spirit, Fotbalový stadion SK Slavia, Praha, 17.7.2008