Před čtyřmi lety jste měli v Čechách solidní posluchačskou základnu. Co vás přimělo zvednout kotvy a odcestovat do Ameriky?

Mirek: Začalo to tím, že jsme v Chicagu podepsali smlouvu s jednou agenturou. Mělo to být na tři roky. Naslibovali nám turné po školách, že nám vydají desku, že nás budou hrát v rádiích, že dají naší hudbu do filmu a takové věci. Tím nás nalákali a my jsme to podepsali. Pak jsme odletěli do Chicaga, kde jsme hráli na festivalu, co tam je pro Čechy, a odtamtud jsme odejeli do Atlanty, kde jsme zůstali tři roky.

Celé tohle dobrodružství ale nedopadlo podle vašich představ, že?

Mirek:Nedopadlo. Tam je to běžné. Potkali jsme kapelu, která měla ten samý problém, že jim agentura naslibovala hory doly a nic se nedělo. Stejně jako u nás. Když jsme se ohradili, že pro nás nic neudělali, tak se rozčílili, že toho pro nás hodně udělali a že jim nevěříme.

Takže jste se rázem snesli zpátky na zem. Co bylo dál? Začali jste sami kontaktovat kluby a koncertovat na vlastní pěst?

Čegy: Ze začátku jsme jezdili s kamarádama jako support a pak jsme si sehnali booking manažéra, co už pro jednu kapelu pracoval. Do klubů jsme sami nevolali. Hráli jsme tak jednou týdně, většinou víkendy. Reakce byly dobré, docela jsme se líbili. Tam to bylo hlavě o známostech mezi kapelama, že když se řeklo HC3, tak věděli, kdo to je.

Nakonec jste přeci jenom byli krůček od velkého úspěchu...

Petr: Jo, jak jsme hráli na Floridě na té soutěži. Brácho, řekni to, ty to umíš líp. (smích)
Mirek: Ne, ty to řekni. (smích)
Petr: Dobře, tak já. Hráli jsme na takové vyhledávací soutěži. Hrálo tam asi šedesát kapel a byli tam takoví ti producenti a vyhledávači talentů. Ty jsi za nimi chodil a musel ses jim vnucovat, jinak to nešlo. A my jsme se vnutili tomu jednomu...
Mirek: Ze Sony Music. Že spolupracoval s Korn, Limb Bizkit...
Petr: No a my jsme se mu vnutili a že jestli by si neposlechl na cédéčku nějakou naší písničku. A on nejdřív nechtěl, že nemá čas.
Mirek: Ne, on řek, že by rád, ale že nemá kde. Tak jsme ho vzali na pokoj, kde jsme měli CD přehrávač a on říká, abychom mu pustili jednu nejlepší písničku. Pustili jsme mu "Inside" a ještě než začal poslouchat, tak měl takový proslov. Říkal, že si od každé kapely poslechne maximálně půl minuty jednu skladbu, víc ne. "Inside" si poslechl celou, skončilo to, říká, že chce ještě jednu a pak ještě jednu. Pak vážně prohlásil, že se mu to líbí, že to má všechno, co to má mít, jenom by bylo potřeba zapracovat na angličtině. Že bychom s ním jeli do Los Angeles, kam bychom chodili do školy. Pak si nás ještě jednou poslechnul naživo a hned chtěl podepsat smlouvu. Řekli jsme, že máme takový malý problém, že už jednu smlouvu máme. Na tom to pohořelo.

Proč jste potom nerozvázali tu původní smlouvu a nepadli si se Sony Music kolem krku?

Petr: Zkoušeli jsme to řešit přes právníka. Ten si ale účtoval dvě stě dolarů na hodinu. Byli jsme na dvou sezeních a on to pořád prodlužoval, chtěl další a další sezení, tak jsme se na to nakonec vykašlali.

Čegi, zmínil jsi angličtinu. Je pravda, že tvoje výslovnost není úplně perfektní. Nemáš v plánu na ní trochu zapracovat?

Čegi: Ten chlápek ale nebyl spokojený s tím starším. To jsem začínal, nevěděl jsem ty akcenty a tak. Po třech letech už to trochu chytíš.
Petr: V Americe mluví úplně jinak. Gramaticky úplně špatně a jim to připadá dobře. Napsal jsem nějaký text a kámoška Američanka mi opravila fráze, které jsou v knížce dobře a ona to opravila úplně jinak.

Hráli jste v klubech po celé Americe. Jak se vlastně Američané baví?

Mirek: V klubech se vždycky vytvoří takové spolky. Sedí, popijí a poslouchají.
Petr: Je to jiné v tom, že oni právě moc nepijou. Tady přijde člověk na koncert, jde se ožrat a pak si užívá. Oni spíš přijdou za tou kapelou, nepijou a poslouchají. Jsou takoví vnímavější.

Tím pádem i pasivnější?

Čegy: Češi jsou v tomhle lepší, protože víc paří. Oni tam mají to svoje, Korn a tak. Spíš ty větší kapely, na to tam paří. Jinak v menších klubech to vypadá podobně jako u nás, co se týče technického zázemí, aparatury a tak. Někde lepší, někde míň.

A co honoráře?

Mirek: Tak kolem čtyř set dolarů.

© HC3

Takže hraní vás, předpokládám, neživilo...

Čegy: Baráky jsme stavěli.
Mirek: Češi tam dělají hlavně tuhle práci. Na černo. Tam je to jinak těžký. Buď můžeš uklízet baráky nebo stavět baráky.

Dobře, po třech letech jste se vrátili s nepořízenou domu. Jak vás po takové době přijali fanoušci? Tři roky je dlouhá doba a lidé zapomínají.

Mirek: Teď na nás třeba chodí hodně lidí na Bandzone.cz. Koncerty jsou lepší - než jsme odjeli do Ameriky, rozdali jsme hodně cédéček a na prvním koncertě, když jsme se vrátili, pak všichni zpívali naše písničky. To se nám nikdy předtím nestalo.

Fakt? Byl jsem na vás v zimě v pražském XT3 a přišlo patnáct, možná dvacet lidí.

Čegy: To je hodně propagací. Byla špatná reklama a bez toho to nejde. Na nás chodí hlavně tam u nás. To přijde třeba i tři sta lidí.

Co mě dost zaujalo na vašich stránkách, je "HC3 studio". Vy jste si zkrátka v Americe ve svém domě zařídili vlastní studio?

Mirek: Víš, jak to vzniklo? My jsme přemýšleli, jestli máme jít do studia nebo ne. Říkali jsme si, že dáme deset, dvacet tisíc dolarů za studio a za ty peníze už si pořídíš vlastní. Tak jsem to všechno nakoupil a začali jsme nahrávat.
Čegy: Mělo to obrovskou výhodu, že jsme na tom mohli pracovat kdykoliv, pomalu a v klidu. Ne jako ve studiu, kde honíš hodiny a musíš spěchat. Někdo třeba něco nahrál, druhý den poslechnul, zakroutil hlavou a zase smazal, netlačil nás čas.
Mirek: Ale nedělali jsme na tom až tak dlouho, asi tři, čtyři měsíce.

To zní dost jednoduše. Ty se v téhle technice orientuješ, že jsi věděl, co přesně koupit?

Čegy: Nevěděl, on to nejdřív rok studoval. Tam hlavně drahé a špičkové věci stojí daleko míň než tady.
Mirek: Rok jsem to studoval, jezdil jsem po výstavách, bavil jsem se s výrobcema a tak. Nahráli jsme na tom desku, pak jsme to naložili do kontejneru, přivezli sem, tady vyložili a zase postavili.

Pojďme teď mrknout na vaši novou placku. Přijde mi, že oproti předchozím nahrávkám je o dost klidnější a uvolněnější. Taky jsem si kdesi na webu v souvislosti s HC3 přečetl, že jste šmrnclí emo a moc se mi to nezdá. Jak to vidíte vy sami?

Čegy: Tak deska je klidnější, to přišlo tak nějak samo okolnostma. Ale počkej si na další desku, ta bude rychlejší. A to emo se mi taky nezdá.
Petr: My jsme prostě normální rock. Moderní rock. Ale je nám v podstatě jedno, jak nás kdo označuje. V Americe frčelo emo někdy v roce 2003, jak jsme přijeli, to u nás ještě vůbec nebylo. Taky to vypadalo jinak. Oni měli akorát patky černé, ale nezdálo se mi, že by se sebevraždili. Na koncertech se usmívali.

Co přesně vyjadřuje název desky? Čím chcete fascinovat?

Petr: V překladu to znamená předehra k něčemu. A to "něco" bude až další deska.

© HC3

Už je to ohraná otázka, ale stejně - proč se u nás tvrdší odnož rockové hudby nemůže prosadit?

Čegy: Já si myslím, že z toho mají lidi strach. Že nevydělají...
Mirek: Lidi, co tahají za šňůrky. Takováhle kapela tady prostě není.

Vlastně jako jediní se trochu vyšvihli Cocoti.

Mirek: Ale to hlavně kvůli televizi.
Čegy: Hodně to propagujou. Zpívaj česky, ale to se k tomu podle mě nehodí.

Jo, čeština nebo angličtina v rockové muzice, to se řeší pořád. A co slovenština a jarní miniturné s Horkýže Slíže, co jste odjezdili?

Petr: Jezdili jsme po Slovensku a na Moravě. Super to bylo. Oni jsou dost srandovní. Jsme si s nima aj tak kamarádsky sedli a tak laškovali. Taky se mi zdá, že na Slovensku je lepší publikum než tady. Třeba když jsme hráli v Brně, tam bylo tisíc dvě stě lidí. Když jsme hráli my, tak už pak někteří řvali, že chtěj Slíže. A na Slovensku jsou lidi rádi za každou předkapelu a paří. Jsou na ty předkapely hodnější.