Desítku svých nejoblíbenějších desek vám v prvním speciálu našeho seriálu Co poslouchá musicserver představí jeden ze zakladatelů a (stále ještě, ale už brzy ne) šéfredaktor serveru Honza Balušek. Najdete mezi nimi nejen křehký pop, ale i elektroniku a tvrdý rock.
Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Jako první se stojany s cédéčky a empétrojkami na harddisku prohrabal Honza Balušek
10. Ohm Square - Ohmophonica (1997)
Svého času jsem se snažil mírně proniknout do taneční hudby, ale nějak jsem se zasekl hlavně v domácích končinách (stejně jako u počítačových her jsem zase preferoval české kousky). Na základě pětihvězdičkové recenze Jany Kománkové v Rock & Popu jsem všude sháněl "Liquid EP" Liquid Harmony (
"Doopravdy je to česká kapela? Ale to fakt nemáme..." jsem slyšel v obchodech mnohokrát), kupoval samplery českých elektronických kapel, ale naprosto nejvíc ve mně zůstala debutová deska
Ohm Square. "Spirit v Domě", "Sleepwalker" a další skladby znějí i dnes svěže, ač drum'n'bass není žánrem, který by přetrval věky. A kvůli "Pillow" jsem si koupil i třítrackový singl s remixy. Jakkoli se mi líbí i jejich další desky, "Ohmophonica" je pro mě nejlepší. A jak zjistíte dále v žebříčku, je to i jediné české cédéčko, které se probojovalo do mého Top Tenu.
9. Guns N' Roses - Use Your Illusion (1991)
Dvojdeska
gánů pro mě byla prvním setkáním s nimi. Pokud se dobře pamatuju, srazil mě do kolen Arnold Schwarzenegger v klipu k "You Could Be Mine", což byl nářez jako kráva v porovnáním s tím, co se ve vysílání MTV objevuje nyní. Ze záplavy skladeb se lehko vybírají ty nejlepší (pro mě "Don't Cry", "Pretty Tied Up", "Coma", "The Garden"...), ale obě cédéčka jako komplet jsou neuvěřitelně silná i po letech. Žádná jen
rocková parta s pár hity, ale díky skladatelskému potenciálu většiny členů velmi hudebně barevná nahrávka s mnoha výlety jinam. Po zvukovém obžerství
Iluzí mi pak jednoduchost a agresivita debutu "Appetite For Destruction" přišla legrační a nikdy jsem mu krom "Sweet Child O' Mine" a "Paradise City" nepřišel na chuť. A ano, Axl je asi debil, který rozbil kapelu, ale to je úplně jiná pohádka.
8. Suzanne Vega - 99.9 F° (1992)
Už si vůbec nevzpomínám, jak se ke mně (resp. k mému bratrovi) tahle deska dostala. Zůstala ve mně však pevně zapuštěna a jsem nadšený příznivec i dalších nahrávek
Suzanne Vega. Jako jedna z mála zpěvaček zraje hlavně po skladatelské stránce jako víno a každé další album je lepší a lepší, ale citový vztah k "99.9 F°" nebo "In Liverpool" se nedá jen tak vymazat. Je to jedno z těch alb, o nichž tvrdím, že jsou prostě
nádherná. A je úplně jedno, cože to je vlastně za styl. Krásná hudba, krásné písničky.
7. Sisters Of Mercy - Vision Thing (1990)
Jasně definovaný zvuk gotického rocku a všeho, co mu bylo blízko, jsem měl vždycky rád, ať už ve formě českého
XIII. století nebo šílenců z
Type O Negative. Nedaleko k tomuto stylu plnému atmosféry měli/mají i
Sisters Of Mercy, i když za to mohl hlavně charakteristický zpěv Andrewa Eldritche. "Vision Thing" má sice jen osm skladeb, ale díky velké produkci a většímu příklonu k popu se jedná o nezapomenutelnou desku, kterou nakopne vypalovačka, jež dala cédéčku název, a ukončí pomalá "I Was Wrong". Jeden čas se mi dokonce podařilo, že jsem ji měl ve čtyřech kusech - na kdysi dávno koupené originální kazetě, dvakrát normální CD (prostě jsem zapomněl, že jsem si ho koupil a vybarteroval jsem další na Warner Music) a v nedávno vydané remasterované edici s bonusy. Tak moc mám tu desku rád.
6. Duran Duran - The Wedding Album (1993)
Duranům jsem nikdy zvlášť neholdoval a z jejich prvního kola slávy se mi líbilo maximálně pár singlů, jako byly "Wild Boys" nebo "The Reflex". Pak ale v hodně okleštěné sestavě zčistajasna natočili bezejmenný majstrštyk (název se vžil podle fotek na obalu), který se díky megahitu "Ordinary World" postaral o jejich comeback. Pryč byly jednoduché elektronické hity, kapela se na desce představila jako vrcholný představitel hutného a promyšleně proaranžovaného popu. O spousty let v několika skladbách předběhli dobu s využitím world music, nebáli se zařadit krátkou hříčku "Shotgun" a závěrečná sedm a půl minuty dlouhá "Sin Of The City" je představila ve vrcholné formě, která pro mě definuje slovo ultrapop.
5. Queensrÿche - Empire (1990)
"Silent Lucidity" je pro mě nejlepší rockovou (ač od artmetalové kapely) baladou všech dob. Jemný začátek, bouře smyčců a gradace, hlas Geoffa Tatea, vše se skloubilo do jedné velké dokonalosti, která sice mírně balancuje na hranici kýče, ale co už. Stejně tak mě dospíváním provázela celá deska
Queensrÿche "Empire", plná výtečných vypalovaček ("Best I Can", "Jet City Woman") i mírných úletů ("Della Brown"). Kupoval jsem si i jejich další alba, kdy byli více
art, naposlouchal jsem i ty minulé (samozřejmě hlavně koncepční "Operation: Mindcrime"), které byly zase více
metal. Ale "Empire" pro mě v jejich diskografii znamená vrchol.
4. Dido - No Angel (2000)
Pokud se nepletu (což je samozřejmě možné), za celou dobu, co píšu na musicserver, jsem udělil v recenzích pouze dvě desítky. A debut
Dido byl tou první deskou, které jsem dal maximální hodnocení. Když jsem si CD tehdy vyžádal od BMG, nebyla zpěvačka ještě vůbec známá, měla za sebou jen menší úspěchy ve Státech, v Evropě byla úplná novicka. "No Angel" mě svojí emoční naplněností úplně sroloval a dodnes si vzpomínám, jak jsem se toho cédéčka nemohl nabažit a poslouchal ho stále dokola. Že se tak uvěřitelná a intimní deska poté stala naprostým komerčním trhákem, je pro mě dodnes nepochopitelné. A docela mě baví, jak někteří lidé
Dido nesnášejí. Asi na ni musí být člověk naladěný.
3. Michael Jackson - Dangerous (1991)
Spousta lidí má z
Michaela Jacksona srandu. Jenže on nebyl vždy jen rozpadající se podivín, který prý osahává malé kluky. Byly doby, kdy byl génius. Hudební, taneční, aranžérský, klipový... "Thriller" je sice obecně považován za jeho nejlepší desku (kromě toho, že je nejprodávanějším albem všech dob), ale pro mě je naprostým vrcholem "Dangerous". Na té naposledy předběhl hudebně dobu, zato však o hodně. Beaty "Jam", "Why You Wanna Trip On Me" nebo "In The Closet" by zněly moderně i dnes. A z "Who Is It" mi běhá po těle husí kůže, jen když na ni pomyslím.
2. Mylene Farmer - L'autre... (1991)
Ve Francii má zástupy oddaných příznivců, celá Evropa pak zná alespoň její hit "Désenchantée". Zpěvačka, která je tak svá, až ji člověk musí milovat. "L'autre..." je deska plná tajemství, těžké atmosféry a jen trochy naděje. Nikdy mi nevadilo, že francouzsky neumím ani zbla, ač jiní čeští fandové tvrdí, že texty jsou u ní to nejdůležitější.
Mylene podle mě jako jedna z mála povýšila pop na umění, její videoklipy i hudba samotná vždy přesahovaly do jiných rozměrů a posluchačům nedala nic zadarmo. Pop, u kterého se musí přemýšlet. Dvě úžasná živá DVD mě přivedla před dvěma a půl roky i na její koncert v Paříži, který považuji za nejlepší živé vystoupení, co jsem kdy viděl. Show mnohem originálnější a lepší, než kdyby se Kylie spojila s
Madonnou, a přitom intimní klubová atmosféra v hale pro patnáct tisíc lidí. Ostatně DVD z tohoto koncertu doma používám jako referenční vzorek a bez problémů vytvářím nové fanoušky. A už mám i vstupenku (a spolu se mnou i moje žena, bratr, jeho žena a zástup přátel a známých...) na koncert, který proběhne za rok a čtvrt v Ženevě. Za tuhle drobet nenormální závislost může právě "L'autre...".
© facebook interpreta
1. Pet Shop Boys - Behaviour (1990)
Pet Shop Boys celoživotně považuji za svou nejoblíbenější skupinu. Všichni znají jen těch pár diskotékových hitů, ale byli by asi překvapeni, kolik barev jejich hudba nabízí. Stejně jako u
Mylene Farmer povyšují pop na umění a posunují ho dál. Plně souzním s jejich suchým britským humorem, názory na hudbu a showbusiness, prostě jsem opravdu fanoušek, jak jen člověk může být. Doma mám všechny jejich desky, jejich dvoudiskové reedice, limitovaná vydání, přes třicet CD singlů... Vůbec netvrdím, že jejich současná produkce je dech beroucí, originální a úžasná, ale i přes svůj věk zůstávají moderní a přitom sví.
"Behaviour" je jejich nejvíce introspektivní deska, kde dokázali chladnou elektronikou vyjádřit škálu emocí. Jednotný zvuk vytváří dojem jakési hudební koncepčnosti s atmosférou, která vás (nebo tedy alespoň mě) pohltí a vyplivne až na konci. Geniální a inteligentní pop, který není pro každého. Ze všech těch desek, které jsem za svůj dosavadní život slyšel, je mou nejmilejší, nejoblíbenější a nejvíce definující můj hudební vkus i životní postoj. Není to jen pár písniček. Je to kus mého života.
Co se mi do desítky nevešlo
Turin Brakes - JackInABox, Tata Bojs - Nanoalbum, New Order - Get Ready, Janet Jackson - Rhythm Nation 1814, Dragonette - Galore, Robyn - Robyn, INXS - X, Judas Priest - Painkiller, Richard Müller - '01, Ringside - Ringside, Madonna - Ray Of Light, Mötley Crüe - Mötley Crüe, Colorfactory - Colorfactory...