Death Cab For Cutie je teď všude plno. Nedávno se vyhoupli na vrchol amerického albového žebříčku a hudební kritika je z nich nadšená. Tak trochu Keane, tak trochu Coldplay, tak trochu Joy Division. Ale ve finále nic z toho. Sympatické indie, které vybočuje ze zástupu navzájem podobných kytarovek. Ale třeba vás napadne, proč vlastně poslouchat něco, co zní pochmurně a melancholicky, obzvlášť v létě, což je období, do kterého album "Narrow Stairs" ani trochu nezapadá?

Album, které přinášejí Death Cab For Cutie, potřebuje váš čas. A také vaše souznění. Když si ho pustíte poprvé, třeba po vydařeném večírku, možná vám nepřipadne tak smutné. První poslech totiž klame. Deska zní sice melancholicky, ale také optimisticky. Největším paradoxem je skladba "No Sunlight". Veselá kytarovková melodie, která navozuje dojem volně plynoucího života. Přitom text je o ztrátě naděje a pocitu uzavření do temnoty.

Takže, pouštíte si desku a ani trochu se vám nechce naříkat nad nepovedenými vztahy, které jsou stejně minulostí. Zní to jako podivná koláž kytarovek do nepohody, depresivních textů a seversko-britské zádumčivosti. Proč jsou některé skladby tak dlouhé? K čemu stále se opakující smyčka v intru k písni "I Will Possess Your Heart"? A s tím strmým atonálním zvukem na konci "Pity And Fear" si snad dělají srandu. Prý se jim rozbil přístroj a ten zvuk jim přišel zvláštní. Jsou divní.

"Narrow Stairs" vyžaduje zamyšlení. Žádné poslouchání někde u vody z reproduktoru. Pěkně velká sluchátka a depka promočená až na kost. Bloumání po městě bez jasného cíle. Pak pochopíte, proč malé děvče začalo tančit na hřbitově, zatímco jinde plameny likvidovaly všechno živé. Ze všeho nejvíce však Gibardovu poetiku inspirují vztahy. Ty nejvíce zničující. Osamocené a naléhavé.

Death Cab For Cutie si zaslouží pozornost, která jim je věnována. Potřebujete na ně klid, aby vás vtáhli do příběhu jako filmy s neskutečně pomalými záběry... a nešťastným koncem.