Sobota 19. dubna dobré hudbě v Praze přála, co se nepovedlo na počasí, vybrali si fanoušci. V Divadle Archa své industriální umění předváděli Einstürzende Neubauten, v Rock Café měli dostaveníčko rockeři. A s nimi pozéři, jak už to bývá - asi třetině přítomných dívek bych dle vizáže a výrazu ve tváři hádal, že se v dohledné době podřežou, nebo aspoň pořádně opijí. Možná úsměvu a trochu optimističtějšímu pohledu bránila kila piercingu, těžko říct. Nicméně jak podle nich, tak podle mladíků z kategorie "bedňák nu-metalový kapely", tedy s pořádnou bradkou, hodně volnými kapsáči, nějakou tou kérkou a sepranou kšiltovkou, bylo poznat, že Národní třídu nečeká sraz hráčů na klarinet. V sedm hodin se z Rock Café táhl had fanoušků, část jich dostávala kapky na dešti a personál se marně snažil udržet v chodbičce místo pro starší (a vedlejšími zjevy možná vyděšené) návštěvníky sousední Reduty. Rockeři, kteří se ovšem prodrali touto startovací lajnou, neměli ani náhodou vyhráno, neboť uvnitř na ně čekal další chumel - spodní sál se otevřel až kolem půl osmé, do té doby se stovky diváků tísnily na schodech a v horním patře.

Nevím, kolik lidí tam dohromady bylo, ale řekl bych, že Ill Niňo už zažili lepší večery - klub mohl být zaplněn tak ze dvou třetin, takže - hádám - pět stovek, možná šest stovek příznivců. Inu, to není mnoho, leč, ruku na srdce, je pravdou, že zlaté časy kapely jsou dávno pryč, vždyť novinka "Enigma" debutovala v Americe v žebříčku Billboardu na 145. místě, což není žádná sláva (zvlášť ve srovnání s 37. příčkou pro "Confessions" z roku 2003). Na vině ovšem může být i chabé promo, je možné, že o show nevědělo dost potenciálních zájemců. Ale to vem čert, hlavně když je zábava, pak jdou i prachy stranou! S nadšením tohoto motta hodným vtrhli na scénu i pražští Fourth Face coby předkapela. Výkonem v podstatě potěšili, neboť asi málokdo čekal, že předvedou kdoví co zářného. Tuctový rap-metal pral do Rock Café hodně hlučné, dunivé riffy á la Rammstein. Svůj účel to splnilo, publikum se zahřálo standardní muzikou.

To, co následovalo, mělo dvě roviny pohledu. Začněme tou méně vřelou: v Rock Café platí policejní hodina, takže když hlavní hvězdy nastoupily na pódium ve tři čtvrtě na devět, bylo zřejmé, že ať večer dopadne jakkoli, bude to hodně krátký koncert. Co čert nechtěl, Cristian Machado byl v sobotu nějak rozpovídaný, spoluhráči si navíc potřebovali něco doladit či vyměnit, pročež se "čistý hudební čas" smrsknul na nějakých maximálně šedesát minut. Kdybych neměl jako novinář akreditaci a musel si zaplatit oněch 550 korun, byl bych naštvaný. A hodně, myslím. Navíc zhruba první tři písničky Ill Niňo, resp. jejich technici docela bojovali se zvukem, který byl na metalový koncert hodně tichý a nevýrazný. Naštěstí se to postupně srovnalo.

Tou druhou a jednoznačně lepší rovinou večera byl setlist. Kapela, dost možná tušíc, že ne všichni už si stihli řádně naposlouchat aktuální desku, která je venku jen pár týdnů, vsadila na průřez svou tvorbou, přičemž důraz položila na kousky rychlejší, skočnější, agresivnější, jak by řekl frontman Ill Niňo, "fucking punk-rock stuff". Nechyběl tedy největší hit "How Can I Live", "This Times For Real" z "Confessions", "This Is War" či "What You Deserve" z minulé placky "One Nation Underground" nebo nejnovější vypalovačky "The Alibi Of Tyrants", "Pieces Of The Sun" a "Compulsion Of Virus And Fever". Při divokých latin-metalových výbojích (jež měly značně hardcoreovější nádech než jejich studiové verze) bylo zřejmé, co jsou hlavní zbraně Ill Niňo - energická, jihoamerickou tradicí ovlivněná rytmická sekce a charismatický zpěvák, jenž k sobě mohutně přitahoval pozornost (a nebylo to jen kvůli poctivě dlouhým dredům).

Pokavad šestice z amerického New Jersey hrála, bylo co poslouchat, na co koukat a na co tančit, či spíše skákat. Pokavad se Cristian Machado rozpovídal, byla to špaténka, neboť neustále opakované a protahované promluvy typu "we love you, motherfuckers", "you are awesome, Prague" nebo "are you still having a good time, crazy bastards" nudily a při vědomí blížícího se konce lezly na nervy. Ale Ill Niňo asi chtěli navodit domáckou atmosféru; aspoň si to můžeme říkat a nemyslet si, že je koncert vlastně moc nebavil a chtěli si to zkrátit. To je vlastně asi hlavní resumé tohoto energického, byť rozporuplného vystoupení - nedá se napsat, že by to byl špatný koncert. Stejně tak ale nejde říct, že by to bylo cosi výjimečného. Skoro jako kdyby se v Rock Café předvedla nějaká partička z Ostravy, jež do Prahy moc nejezdí. "Jako fajn, ale asi jsem čekal víc," zhodnotil bych to, kdybych u východu měl vyplnit knihu přání a stížností.

Ill Niňo, Fourth Face, Rock Café, Praha, 19.4.2008