O příjezdu Good Charlotte do Prahy se toho v místním tisku napsalo opravdu hodně. Aby ne, když jeden z jejích šéfů je přítelem Paris Hilton. A rozmazlená miliardářka, jejímž povoláním je být celebritou, dorazila s ním, takže bulvár měl hody. O kapelu samotnou a její koncert jako by se nikdo moc nezajímal. A přitom to nebyla špatná show. Stejně jako nebylo špatné si s částí Good Charlotte - konkrétně s kytaristou Billy Martinem a basákem Paulem Thomasem - popovídat o tom, jak například vnímají to, že je novináři řadí do kolonky emo skupin.

Jakožto kapela populární po celém světě máte možnost ovlivňovat chování mladší generace. Jaký je to pocit?

Billy: Neřekl bych, že právě my cokoliv ovlivňujeme. Je to sporné, jsou miliony mladých lidí, kteří si myslí, že je hudba jejich smyslem života. Otázkou je, zda-li té muzice vůbec rozumí. Hudba není jen to, co jim podbízí MTV, její pochopení je dlouhodobým procesem. O muzice, kterou posloucháte, musíte přemýšlet. Když hrajeme, snažíme se primárně o show, protože část fanoušků přijde na koncert kvůli ní. Někteří se vůbec nedívají na texty nebo jim nerozumí.
Paul: Samozřejmě je příjemné, když dostáváme dopisy od fanynek, které nás obdivují. Myslím ale, že skrz hudbu jejich životy výrazně nezměníme. Milují naší práci, možná i nás. (smích) Naším hlavním úkolem ale je donutit fanoušky a fanynky, aby si koupili nové CD, popřípadě šli na koncert. Nenutíme je silou, ale naší tvorbou. Rádi šíříme štěstí.
Billy: Já bych řekl, že hodně velký podíl na tom šířením štěstí mají Joel a Benji. Texty, které vznikají, nejsou temné jako u jiných kapel, spíše obsahují sarkastický humor. Je důležité umět si vystřelit sám ze sebe.

Většina vašich fanoušků je ovšem úzce spjatá s emo stylem, který moc veselý není.

Paul: My jsme poněkud jiná kategorie, než je emo. Nejsme žádná emo skupina, v některých písních samozřejmě odkaz na emoce naleznete, jenže bez nich to snad ani dost dobře nejde. A je těžké určit, co je vlastně emo.

Podle mě to není primárně hudba, nýbrž životní styl.

Paul: Přesně. Proto mi přijdou trapné spory, kdo je víc emo. Ve stylu emo jde především o emoce. A my emoce v písních máme, přesto se do této škatulky neřadíme. Byli jsme tu dříve, než se emo globálně rozšířilo a hráli jsme prakticky stejnou hudbu jako nyní. I k tomu je důležité přihlédnout. Vadí mi to rozdělení: ty jsi punker, ty gothic, ty emo. Jak můžete pomocí stylu popsat osobnost, která ho vyznává? Dříve se hudba hodnotila pomocí vodítka, to je rap, to je rock, to je punk, to mi vždy přišlo spravedlivější.
Billy: Emo je skupinka lidí, která patří pod punk. Žádné emo jako vlastní hudební žánr neexistuje. Emo děti jsou naštvané na systém stejně jako pankáči, emo děti jsou smutné z denního stereotypu podobně jako pankáči.

Co tedy říkáte na My Chemical Romance, Simple Plan a další? Jsou opravdu tak dobří?

Paul: Jsou skvělí, ale já osobně je uznávám jako skupiny hrající rock nebo odnož punku, nikoliv emo.
Billy: Jsou jiné skupiny, undergroundové, lokální kapely. Ty hrály a hrají natolik emocionální hardcore, rock či punk a to takovým stylem, že rozpláčí každého. (smích) My Chemical Romance patří pod mainstream, který se na té vlně veze. Jejich hudba je kvalitní, ale příliš vzdálená těm undergroundovým a lokálním kapelám. Je to úplně jiný styl.
Paul: Podívejte se na stovky klasických kultovních rockových kapel, jejich texty se také dají popsat jako emo.

Přesto, nepřijde vám dnešní mladá generace jako příliš dekadentní?

Paul: Je to legrace pozorovat pózéry, jak si řežou žíly, aniž by věděli, proč to dělají. Všichni si připadají strašně smutní, přesto vlastně ani dost dobře nevědí, proč smutní jsou. Nemám rád takové ty věrné fanoušky, kteří jsou odhodlání zemřít pro svou kapelu. Proč by to dělali? My jsme jen lidé, které oni často osobně ani neznají, přesto by pro nás chtěli zemřít. Něco se tedy děje špatně. Když jsem byl mladý, také jsem miloval hudbu. Ale názor jsem si tvořil sám nebo pod vlivem party lidí, s kterou jsem se scházel. Nyní se názory tvoří uměle pod vlivem médií.

Když jsme u toho mládí: vzpomenete si ještě na dobu, kdy na vás nechodily tisíce lidí a potloukali jste se po malých klubech?

Billy: Začínali jsme jako klasická lokální kapela, v Marylandu jsme odehráli stovky dobrých koncertů bez fanoušků a stovky špatných koncertů bez fanoušků. V šestnácti letech na střední škole jsme začali být tak nějak hudebně aktivní, každá skupina potřebuje zkušenosti. A získávat je lze samozřejmě jen hraním.
Paul: Postupně se vše začalo obracet k lepšímu, začali jsme předskakovat slavnějším kapelám. Téměř všechny kapely v té době znamenaly více než Good Charlotte.
Billy: Celkem jsme předskakovali snad čtyři roky a stále se rozvíjeli a dřeli.

Cesta na vrchol nebývá jednoduchá, až budete mít vlastní děti, povedete je k hudbě?

Paul: Pokud máte dítě a má vlohy být vědcem, těžko z něj uděláte muzikanta. Je to tak dané, musí být vědcem. Můj otec byl posedlý sportem a chtěl, abych byl sportovec. Nenáviděl jsem ho za to, přesto mi poté koupil tu nejlevnější kytaru a když viděl, jak jsem s ní šťastný, již mě v hudbě neomezoval.
Billy: Na mé děti rozhodně nebudu tlačit, aby se staly muzikanty z jednoduchého důvodu, jedná se o cestu na dlouhou trať a udělat kariéru v hudbě je neskutečně složité. Můj bratr dělá hudbu stejně dlouho jako já, přesto hraje jen v lokální kapele v Marylandu. Talent rozhodně má, ale nejspíše neměl tolik štěstí jako já. Vše je o štěstí a o vůli.

Považujete se za umělce nebo jen za obyčejné muzikanty?

Paul: Těžko říci. My se považujeme za obojí, důležité ale je, za co nás považuje veřejnost. I v kapele máme umělce a muzikanty. Umělcem je třeba Billy, který maluje, tvoří a podřizuje umění vše.
Billy: Díky. Nejdůležitější jsou podle mě texty, Joel s Benjim jsou tedy největšími umělci v naší kapele.

Kdo je vlastně lídrem Good Charlotte? V médiích se nejčastěji skloňují jména dvojčat...

Billy: Od začátku jím byl Benji.
Paul: Ano, vše se často podřizovalo jeho názorům.
Billy: Nikdo neuměl pořádně hrát na kytaru ani na jiné nástroje a Benji k nám přišel a oznámil nám, že jsme právě založili kapelu. Vůbec jsme nevěděli, co budeme hrát, on ale začal psát texty a my jsme se začali učit hrát na jednotlivé nástroje.
Paul: Na stranu druhou se mi líbí demokracie v kapele. Dospěli jsme do stádia, kdy slovo každého z členů má váhu a každý se tedy může svobodně vyjádřit. Finální rozhodnutí jsou většinou věcí dohody než jednostranného rozhodnutí. Snad i proto nám to tolik klape.

Poslední deska "Good Morning Revival" je přeci jen jiná než její předchůdci. Čí je to zásluha? Producenta Dona Gilmora nebo jste se ocitli na vrcholu kariéry?

Billy: O tom, že začínáme natáčet nové album, téměř nikdo nevěděl. Necítili jsme potřebu se zviditelňovat a křičet do světa, že natáčíme novou desku. Navíc Eric Valentine potřeboval pauzu. Řekl, že by chtěl v budoucnu opět produkovat nějaké album Good Charlotte, ale že nyní po deseti letech společné práce se cítí příliš opotřebovaný.
Paul: Sedli jsme si s kapelou a začali řešit, co dál. Nutně jsme potřebovali producenta. Pak přišel nápad oslovit Dona Gilmoura.
Billy: Byl fantastický, hned po první schůzce nám sdělil, že zítra začneme zkoušet nový materiál a natáčet.
Paul: Nadšení z něj přímo zářilo. Vzpomínal na natáčení první desky a při natáčení aktuální alba byl rozhodně přínosem. Pro nás bylo zkušeností i zjištění, že Eric s Donem pracují každý jiným stylem. Ano, každý má svůj styl a rozdíl mezi nimi je neskutečný.

Změna nepřišla jen na producentském poli, nýbrž i přímo v kapele. Už víte, jaký je rozdíl mezi Deanem a vašimi předešlými bubeníky?

Paul: Do naší kapely přišel s neskutečným množstvím zkušeností. Postupně je předává. Na bicí dokáže zahrát cokoliv. Chris byl typický bubeník, který poslouchal rock'n'roll a žil jím. Dean je naopak umělec. Přijdeme za ním s nějakým nápadem a on si převede naše myšlenky do paliček a poté naše myšlenky reprodukuje.
Billy: Dean působil v úspěšných kapelách a v USA je velice uznávaný. My jsme ho sice angažovali jako bubeníka, zároveň je však i naším učitelem. Nyní vidíme, že angažování Deana byl krok vpřed.

Na konec klasická otázka: Jaké jsou vaše plány na následující týdny a měsíce?

Billy: Máme turné po Evropě, tuším, že ještě následující dva týdny.
Paul: Poté se vracíme zpět do USA, v červenci a v srpnu by mělo být turné po Americe, následně se chceme opět zavřít do nahrávacího studia a začít s novou deskou.
Billy: Jinak toto turné po Evropě se nám zatím moc líbí, protože si připadáme jako pravá rocková kapela. V USA je to s populárními skupinami poněkud jiné. Ano, slečny křičí všude stejně, ale to opečovávání kapely je v Evropě na mnohem vyšší úrovni.