Vítejte na našem dalším výletě do "Pop Galerie", tedy galerie, která schraňuje obrazy popové, povětšinou namalované před několika desítkami let. A do jaké místnosti se podíváme tentokrát? Pojďme nahlédnout na elegantní malby v nablýskaných rámech pod vedením kurátorky paní Ljuby Hermanové.
6/10
Ljuba Hermanová - Pop Galerie
Skladby: Minulost přes palubu, Nedostatek, Láska to jsou jen písmena, Píseň o myši a jedu, Nesplněné přání, Trilobit se diví, Praha je Praha, Blues z refýže, Smutný představení, Žižkovská (Já mám ráda políra), Odvržené tělo, Kanár, Zpívat dál, Proč taky nejsem dáma, Potopa, Dejte mi koníčka, Havra-novinový blues, Tyátr, Za mořem piva, Život je jen náhoda
Vydáno: 11.02.2008
Celkový čas: 58:35
Vydavatel: Supraphon
Ljuba Hermanová je právem považovaná za první šansoniérku u nás. Svoji kariéru začala coby sedmnáctiletá roku 1930 a již o čtyři roky později byla ženskou hvězdou Osvobozeného divadla. Ovšem s pány Voskovcem a Werichem, jejichž (a skladatele Jaroslava Ježka) písně zpívala s chutí a šarmem celý život, se setkala již o dva roky dříve, když v nedoceněném a nejméně známém filmu dua V+W "Peníze nebo život" zapěla v duetu s Hanou Vítovou šlágr "Život je jen náhoda". Úspěchy slavila i po válce (během které měla zákaz veřejně vystupovat) v Karlínském hudebním divadle, v Redutě či Na zábradlí, sjezdila kraje české, moravské i slovenské s Rudolfem Cortésem, vystupovala v Německu a dokonce odmítla nabídku na recitál v pařížské Olympii.
Tento dvacetipísňový výběr je cele zaměřen na nahrávky z šedesátých let (až na jedinou výjimku, skladbu "Tyátr" z roku 1977), nicméně jedná se o dobu nahrání písní, nikoliv jejich vzniku. Pro posluchače, který není zavilým fanouškem paní Hermanové (ovšem těch bude, počítám, nemálo), je téměř hodinový poslech tohoto cédéčka ne úplně snadným úkolem. Příjemné šansony ("Blues z refýže") a skvosty tria Ježek / Voskovec / Werich ("Minulost přes palubu", "Život je jen náhoda") totiž střídají též zejména staropražské kuplety, na jejichž poslech alespoň někteří jedinci slabší povahy nemají dostatečně uzpůsobenou nervovou soustavu ("Žižkovská (Já mám ráda políra)", "Praha je Praha").
Chcete-li mít doma v rámci základního vzdělání nějaké cédéčko, které ukazuje rozličné pěvecké tváře této dámy, je "Pop Galerie" dobrou volbou. Na druhou stranu by možná
Ljuba Hermanová zasluhovala podrobnější a rozhodně tematicky rozdělené zmapování kariéry, neboť tato kolekce je každý pes jiná ves. Což ani v nejmenším nesnižuje kvality interpretky.