Změna to pro Janet musela být razantní, protože poprvé od její průlomové desky "Control" (z roku 1986!) ji neprodukovalo duo Jimmy Jam a Terry Lewis. Na album dohlížela ona sama společně se svým partnerem Jermainem Duprim, produkce jednotlivých skladeb se pak kromě něj ujali Rodney Jerkins, Ne-Yo, Stargate a spousta dalších.

Začátek je velmi slibný. Po bezpohlavním r'n'b, které figurovalo na minulých dvou albech "Damita Jo" a "20 Y.O." a které stihlo odradit všechny kromě skalních fanoušků, se "Discipline" obrátilo více do taneční hudby. První pětice skladeb představuje silný návrat Janet do první ligy. Moderní elektronický zvuk, změť podivných samplů nebo i jistá nástrojová úspornost (hlavně v "Rollercoaster") navnadí na zbytek nahrávky, až se sliny sbíhají. A ono nepřijde téměř nic.

Ze zbylých osmi skladeb je totiž hned šest pomalých, čímž se tempo alba naprosto zadrhne a nebýt nijak úžasné, ale rapem Missy Elliott provzdušněné "The 1", usnul bych pokaždé, když jsem desku poslouchal. Že se Janet rozhodla na album zařadit tolik balad a ještě je srovnat hezky vedle sebe, je věc téměř nepochopitelná. Hned je totiž slyšet nejen rychlostní, ale hlavně kvalitativní skok mezi první a druhou půlkou alba. A ten skok je takový, že proposlouchat se do pětiminutové písničky, která dala nahrávce název, a zjistit, že i přes svou utahanost v sobě má žhavý náboj, je úkol jen pro ty nejvytrvalejší.

Janet se sice na "Discipline" pokusila resuscituovat svoji kariéru, změna zvuku ale není vše. Pokud jste zvyklí dělat si dvacetiminutové výběry z desek, natočila pro vás výtečnou taneční nahrávku. Pokud ale máte alba ve zvyku poslouchat celá...

P. S.: A ty interludy už mě fakt začínají štvát.