Bluesberry jsem svého času považoval za jednu z nejsympatičtějších domácích kapel. Originalita, upřímnost, jednoduchost v aranžích a poměrně chytré texty jejich první vydané desky "Bluesberry" (1987) byly tím, co kapelu odlišovalo od čistě revivalových bluesových skupin (hudba nebyla nikdy originální, vždy vybírali z vod starších či mladších bluesových velikánů) i od autorských folkových interpretů (co do výpovědi a naléhavosti textů k nim měli blízko). Poměrná lehkost a nadhled nad hrou se Bluesberry držela i na začátku devadesátých let, stali se symbolem pravidelných "blues party" v pražské bluesové mecce - Malostranské Besedě. Od té doby došlo v kapele několikrát k výměnám v obsazení, různé druhy nepokojů, pochybností o přístupu či sporů s frontmanem Petarem Introvičem dovedly Bluesberry k dnešní docela pozměněné sestavě, ze starých členů zůstal kromě Introviče (zpěv, harm.) jen Václav Kopta (piáno), zbytek (kytara, basa, bicí) doplnili čerství muzikanti řádově o generaci mladší.

Album "Josefína" je v pořadí pátou deskou Bluesberry a alespoň v mých očích jen potvrzuje pochybnosti o tom, má-li cenu dnes hudbu tohoto druhu vůbec veřejně protlačovat, potažmo ji vydávat na studiových albech (když pochází převážně z hospod či tancovačkových zábav, kam patří a kde funguje dodnes nejlépe). Deska pro mne představuje synonymum netvůrčího a neoriginálního přístupu. Po hudební stránce pochází jen jediná skadba (a to nijak originální bluesová dvanáctka "Tvá máma je dáma") z per členů kapely - svým záběrem většinou pokrývají klasické bluesové tradicionály, případně sahají k ozkoušeným bluesovým jistotám (Domino, Bo Diddley...), a ty přehrávají přesně podle originálů. Texty (autorem většiny je Václav Kopta) by mohly být poslední záchranou v cestě za hledáním originality, nejsou však než profesionálně vytvořeným silným koncentrátem bluesových klišé (opuštěné holky, staré auťáky, železniční mosty, nádraží, chlápci s kytarou, alkoholové známosti, ranní splíny, sociální nespravedlnosti), ani řemeslná zdatnost nemusí být vše. Deska postrádá jakékoli stopy po snaze o výpověď jakéhokoli druhu a rozhodně nezaplňuje prázdná místa ve tvorbě domácích bluesových kapel (jakože blues rozhodně není mrtvým žánrem bez potence, stačí vzpomenout na Tucet, Žáhu, Krausberry, Jana Spáleného...).

Josefína je ukázkou toho, jak lze po 28 let hrát dokola jeden a tentýž žánr, jedním a tímtéž stylem a přitom nebýt originální, opakovat se a ztrácet na původní jiskře a bývalém živlu. Tím nepopírám, že poslechově neuráží, pár skladeb se dokonce vyjímá z klasických dvanáctkových struktur ("Noci jsou dlouhý/Sensitive Kind" J.J.Calea, tradicionál "Tak co s tím/Spin and Win"), zvukově je ucházející a k vyloženému propadáku zde nedošlo (i když.... Mullerovo "Starý auto/Long Grey Mare" je možná až za hranicí zdravé naivity a cílené idiocie). Na své bývalé oblíbence a ex-modly domácích bluesmanů mám však mnohem vyšší nároky, svým šedivým pivním standardním zábavovým "blues-popem" (nápadně se začínají podobat rock'n'rollovým odpadlíkům typu bandy Ivo Pešáka) mne zkrátka neuspokojují, ba odrazují.

Album: Bluesberry - Josefína
Hodnocení: 5/10
Celkový čas: 50:35
Skladby: To je můj úděl (A Man Needs His Loving), Josefína (My Girl Josephine), Dám skotskou (One Scoth, One Bourbon, One Beer), Noci jsou dlouhý (Sensitive Kind), Ty jseš ke mě zády (Come On, Baby), Tvá mám je dáma, Blues o Malostranské holce (Driftin'), Všechno je v háji (I Hear Your Knockin'), Starý auto (Long Grey Mare), Venku bylo bláto (Congo Street), Železniční most, Jana, Tak co s tím (Spin and Win), Bylo to Bo Diddley, Nezačínej