Vstupenka do rockové historie

15.02.2008 13:00 - Miroslav Böhm | foto: facebook interpreta

V březnu loňského roku uplynulo přesně dvacet let od chvíle, kdy si U2 svou deskou "The Joshua Tree" zajistili vstupenku do rockové historie. A takhle významné desky si o vzpomínkový výroční remaster přímo říkají, takže se pojďme podívat, jestli právě tenhle stojí za pozornost.
10/10

U2 - The Joshua Tree

Skladby: Where The Streets Have No Name, I Still Haven't Found What I'm Looking For, With Or Without You, Bullet The Blue Sky, Running To Stand Still, Red Hill Mining Town, In God's Country, Trip Through Your Wires, One Tree Hill, Exit, Mothers of the Disappeared
Vydáno: 03.12.2007
Celkový čas: 50:05
Vydavatel: Universal
S trochou nadsázky se dá říct, že album "The Joshua Tree" udělalo před dvaceti lety z bandy usmrkaných naštvaných Irů jednu z největších kapel rockové historie. Ostatně vyneslo je dokonce na obálku časopisu Time, což se z rockové branže před nimi povedlo jen takovým gigantům, jako jsou The Beatles, The Band a The Who. V takové společnosti se už opravdu může člověk začít skromně červenat.

Ne že by předchozí počiny U2 byly nepodstatné - naopak "War" či "The Unforgettable Fire" dokáží "The Joshua Tree" směle konkurovat i s odstupem času -, ale jen jediné album dokázalo vytáhnout skupinu z malých pódií na gigantické stadióny a dostat ji do dvaceti milionů domácností po celém světě. A ačkoli hudba není o plných stadionech a milionových prodejích, dopad tohoto alba je nadkulturní. V celkovém důsledku by totiž Bono jen těžko mohl ovlivňovat současnou světovou politiku z pozice talentovaného punkového buřiče.

U2 svou fascinaci Amerikou, jejími mohutnými otevřenými prostory panenské přírody, symbolizujícími bezbřehou svobodu a hmatatelný příslib lepších zítřků, na albu zkonfrontovali s temnou, politickou stránkou tehdejší (i dnešní?) země svobody. Mrazivě nabitá deska pak U2 vynesla ne o třídu výše, ale z úpatí až na samotný vrchol rockové geniality. V neposlední řadě pak právě toto album definovalo do budoucna zvuk kapely.

Hm... Zvuk? Obecně jsem k remasterům skeptický. Ač je u nich přítomen původní producent i kapela samotná, všichni se v čase vyvíjejí a mění svůj pohled svět, což potažmo ruší ono kouzlo right here, right now, mění náladu, pocity, motivy i časové vazby. Když Velvet Underground mají ve své "Femme Fatale" slyšitelné klapnutí, má to kouzlo jedinečnosti. Takhle ta nahrávka vznikla, takhle ji chci slyšet. Jenže... Tentokráte jsem narazil, protože tohle je remaster, který ač změnil vše, zároveň vše ponechal. Vyčištění nahrávky dokázalo podtrhnout vše podstatné, a přitom nezměnit samotnou atmosféru. Ani o píď.

Ač album vychází v několika edicích, které jsou napěchovány jedinečnými bonusy, své opodstatnění tak má i tato skromná verze, protože z původní nahrávky se úpravou nic neztratilo a album zní přesně tak, jak znít má a jak by jednou provždy znít mělo. Ať už milujete dokonale vyčištěné remastery, či vám jde pouze a jen o autentický pocit z hudby, na téhle placce si najdete své. Funguje totiž na obou stranách barikády.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY