Výrok o tom, že objektivní kritika jako taková neexistuje, nebo že přesněji ani existovat nemůže (nemá), je potřeba rozebrat. Určitě je to nutné pro jeho počáteční vágnost: ta je daná tím, že se na pravdivosti takového tvrzení jistě všichni neshodneme (kdyby ano, vznikla by smrtící nuda.) Výstupem rozboru pak budou právě dvě (víceméně, je to filosofie) přínosná stanoviska.

První bude toto: objektivní kritika, jak ji obvykle vnímáme, nejenže nemůže existovat, ona ani není žádoucí! Pokud totiž objektivní kritiku vnímáme jako hodnocení založené na absolutním rozhledu a odstupu, dosaženého jakoby pasivním pozorováním, nemůžeme o ni žádným způsobem stát. Z jednoduchého důvodu: i kdyby hypoteticky takovýto postup byl možný, ústil by nutně pouze v naprosto odosobněný popis. Takováto "kritika" se může jevit příjemně korektní a technická, přesto však trvám na jejím odmítání. Důvody jsou opět nasnadě.

Když před sebe na stůl položím zelenou krychli o určitých rozměrech, a budu ji pouze pozorovat zrakem, mohu se dopídit určitého poznání. Pravděpodobně si všimnu její barvy a rozměrů (překvapivé, uznávám). Na základě tohoto ji můžu popsat bezpochyby: mohu říci, jakou má barvu, jaké je velikosti. To však není hodnocení, kritika. Objektivní kritika nepřipouští žádné "vnitřní", tedy duševní relace mezi objektem a hodnotitelem. Co však musím udělat, abych kriticky posoudil, jak moc je tahle krychle dobrá na to, abych si s ní začal hrát? Musím nechat objekt určitým způsobem působit na své nitro, ducha, aby evokoval posouzení krychle. Zjevnější příklad poskytuje hrnek s čerstvě uvařenou kávou, která vyluzuje líbeznou vůni: posouzení její vůně už ani náhodou nemůže být předmětem objektivní kritiky, protože naprosto neuchopitelná smyslová věc (vůně) okamžitě evokuje duševní proces, a tedy se dostáváme opět k vnitřní relaci mezi hodnotitelem a hodnoceným.

Hudební produkci nelze zaměňovat za zmíněnou krychli ani za bližší příklad hrnku s kávou. Je ještě komplexnější. To, co zprostředkovává sluch jako smysl, který hudbu uchopuje, jsou pouhé prostředky k zasažení ducha hudbou. Nic víc. A toto musí platit za všech okolností, hudba neatakující ducha vůbec nemá právo zvát se hudbou. Proč jsou Joy Division tak skvělí, když některé jejich tracky (třeba naživo zachycená "Love Will Tear Us Apart" na sběratelské edici "Closer") technicky oscilují na hraně poslouchatelnosti? Protože ducha atakují bez milosti a rozpaků. Objektivní kritika ale řekne, že "zvuk je velmi špatný, rytmus relativně uspěchaný, zpěvák má malý rozsah hlasu." Záživné asi jako Chinaski.

Druhým výstupem rozebrání pojmu objektivní kritiky je pak důkaz její vlastní neexistence, nebo přinejmenším krátkozrakosti tohoto způsobu uvažování. Jestliže chci něco posuzovat jako předmět, pak sám jsem působitelem pozorování a hodnocení. Role jsou dány, neexistuje žádná interakce. Pokud by existovala, znamenalo by to nutně, že předmět už není tak docela předmětem pozorování (pasivním a nudným, jako je celá objektivní kritika), nýbrž že je zároveň působitelem nějakého dění. Opravdu to tak nefunguje? Pokud se rozpláčete (na což máte zcela legitimní právo) u songu "Kozmic Blues" od mojí osobní favoritky Janis Joplin, nevěřím tomu, že jste se tak rozhodli na základě zaujatého, téměř vědeckého zkoumání hudební skladby jako objektu. Takhle hudba nefunguje a ani nemá. Bůh nás chraň před bezduchou technickou masturbací: jak hudební, tak kritickou.