Jak moc dobrý den je úterý pro koncerty? Jak moc dobrý den je úterý pro koncerty v Akropoli? Odpověď je snadná. Nejde zobecňovat, ale úterý 27. listopadu byl skvělý den pro koncert. Den pro Bee And Flower. Spojení čisté instrumentality Mono s lehce šansonovým závanem parfému Bee And Flower vypadalo ze začátku jako podivný krok. Jenže na večer, kde se bude poslouchat Hudba, je třeba se dobře obléknout a navodit slavnostní atmosféru. Zhluboka se nadechnout a uvědomit si, že k takovému zážitku kořeněná vůně večerního Berlína skvěle sedí. Doutník k whisky, jahody k šampaňskému.

Koncerty v Akropoli nemívají s pozdními začátky problém. Tentokrát zazněly první tóny dokonce o pět minut dříve než hlásaly vstupenky téměř vyprodaného žižkovského paláce. Tři muži v kravatách a dvě ženy bez nich. V šatech a s baskytarou kolem krku, respektive violoncellem sevřeným mezi koleny. Zbytek klávesy, bicí a kytara. To je koncertní sestava Bee And Flower. Pomalu se plnící Akropole postupně zvyšovala hlasitost zaslouženého potlesku, který pravidelně ukončoval písňové exkurze do obou studiových alb kapely.

Sympaticky dekadentní odér, který se šířil z pódia, musel zasáhnout naplno každého, kdo nahlédl do sálu. Oproti studiovým nahrávkám jsou Bee And Flower naživo temnější. Ze začátku přebasovaný zvuk se postupně upravil do podoby, které basová kytara sice vévodila, ale přitom nepřehlušovala. Silné basové linky byly většinou rozřezávány ostrými tóny telecasteru. Kovový zvuk kytary byl obvykle ještě umocňován klouzajícím bottleneckem. To vše podpořeno jasně strukturovanými bicími a zaobleno zvukem violoncella a kláves. Klidný hlas Dany Schechter absolutně dotvářel atmosféru těžko zapomenutelného zážitku. Nevím, jak dopadla první zastávka evropského turné, která byla v Táboře, ale ta druhá, pražská byla výtečná. Spíš whisky s doutníkem než jahody a šampaňské. Dobrá whisky s ušlechtilými barevnými tóny.

Po krátké, asi čtvrthodinové pauze pódium ztmavlo. Dvě osiřelé židle a spousta hladových srdcí čekalo na příchod jedné ženy a tří mužů. Žádný mikrofon, jen nenápadné aparatury a efektové pedály. To byly jasné indicie, že příchod Mono je neodvratný. Rok a den jim trvalo se vrátit. Ale nikdo na ně nezapomněl. Očekávání se začalo pomalu naplňovat za tónů "Yearning". Jemné vybrnkávání, které neomylně vytrysklo ve vlnu nespoutaných kytar, dokázalo pohltit každého. V krátkém útlumu se ozval lehký potlesk, který byl brzy přehlučen novým nárazem, jen kvůli tomu se mohl po konci skladby vrátit zpět, v ještě mohutnější podobě. Po "Yearning" se začal pomalu rozjíždět "Kidnappers Bell" a s ním i absolutní únos do světa, od kterého nás dělí všednost.

Přestal jsem se soustředit na skladby, jak jdou po sobě, jen jsem ujížděl někam, odkud jsem doufal, že není návratu. Hudba Mono je silný vnitřní zážitek, který se jen špatně sdílí. Je k němu potřeba být sám se sebou. Zvláštní, i tahle nutnost dokáže spojovat. Spousta hlav, které se v jeden moment soustředí jen na pocity, jež v nich vyvolávají všudypřítomné tóny a přitom cítí silnou podporu od lidí kolem. Nemusí se sami sebe bát. V tom je pro mě asi největší síla koncertů Mono. Naprostá citová nahota, která nemá nic společného s hloupou exhibicí. Úplná ztráta strachu z odhalení, vnitřní klid. To všechno se dá zažít i se sluchátky na uších, ale tam se často vtírá všední den.

Mono je synonymum pro stav mysli, který pomalu přijde a v plných obrátkách náhle utichne. Nelze k němu nic přidávat, protože pak by se mohl celý zhroutit a být všední. Je dobře, že Mono nepřidávají, je dobře, že se vrací a je dobře, že je tu dost lidí, kteří jim rozumí.

Mono, Bee And Flower, Palác Akropolis, Praha, 27.11.2007