Starý, známý a už jen lehce nadprůměrný Neil Young

01.12.2007 05:00 - Jiří Kubalík | foto: facebook interpreta

Neil Young si za dlouhá léta své kariéry zvykl být obdivovaný, odstrkovaný, zatracovaný, rozporuplný, ale zřejmě nikdy nebyl nikomu lhostejný. Po svém nejslabším experimentálním období 80. let se pomalu vrací do starého sedla country a rocku. Jeho nové album by mohlo být dobrým krokem.
6/10

Neil Young - Chrome Dreams II

Skladby: Beatiful Bluebird, Boxcar, Ordinary People, Shining Light, The Believer, Spirit Road, Dirty Old Man, Ever After, No Hidden Path, The Way
Vydáno: 19.10.2007
Celkový čas: 66:13
Vydavatel: Warner Music
Neil Young je umělec aktivní ve všech směrech. Po březnovém vydání DVD a CD se záznamem koncertu z Massey Hall z 19. ledna 1971 se ke konci roku vrátil se svou již třiatřicátou řadovkou. Youngovo nové album nese název "Chrome Dreams II", přičemž ona dvojka v názvu tam rozhodně není náhodou. Naznačuje, že deska se vrací někam do sedmdesátých let (konkrétně do roku 1977), do dob nevydané nahrávky, která měla být pojmenována stejně, ale bez následovnické číslovky. Než se Young k této nahrávce v jasném odkazu vrátil sám, byly pod názvem "Chrome Dreams" vydány minimálně dvě bootlegové desky.

Návrat ke zvuku Youngových nejslavnějších alb je patrný především z výběru písní. Album nemá pevnou náladu, nebo výraz, ke kterému by směřovalo. Svou koncepcí nejvíce připomíná "After The Gold Rush". Startuje trojice písní, které Young složil v osmdesátých letech a které nikdy nebyly vydány. Deska začíná sentimentální "Beautiful Bluebird", která, určitě ne náhodou, připomíná silné pocity z "Harvestu". Po této skladbě následuje ráznější, ale znamením odkazu k "Harvestu" stejně poznamenaný "Boxcar". Trojku starších kusů uzavírá ústřední píseň alba, osmnáctiminutová "Ordinary People". Tato píseň byla mnoha lidmi považována za jednu z Youngových nejlepších nevydaných. To s "Chrome Dreams II" přestala být definitivně pravda. "Ordinary People" nabyla nového statusu. Stala se nejlepší skladbou zatím posledního Youngova sólového alba. Délkou mu na desce konkuruje "No Hidden Path", která ale kvalitativně pokulhává o pěkných pár mil pozadu.

Obecně lze říci, že nové skladby album spíše srážejí. Nejsou vysloveně špatné, ale spíš než skvělý pocit ze skladby samotné cítíte obdiv k dobré řemeslné práci. A to u Neila Younga stačit nemůže. Ale aby to nebylo tak černobílé, i tady existují výjimky. Mezi tracky, které naprosto pohltí, patří zejména "The Way", který celou desku uzavírá a vyprovází vás na cestu klavírem a dětským sborem v pozadí. Jednoduchá píseň, jež z Younga shazuje všechny nánosy, které za léta nasbíral. Myslím, že tohle by opravdu mohla být cesta, po níž se vydat.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY