V patnácti nemluvil o ničem jiném, než že chce být jako Jon Bon Jovi a sypat z rukávu pecky jako jeho kapela. Ale někde se stal zádrhel a jeho prvotina zní zcela jinak. Znáte to, občas máte ideály, ale pak zasáhne ochranářská ruka a vše je jinak. Určitě se vám vybaví momenty, kdy váš táta vytáhl staré desky, kazety nebo cédéčka a začal vám pouštět své hudební lásky. Pokud to proběhne bez přebytečného nátlaku a dáte svému zploditeli šanci a nebude jím opovrhovat, dostane se vám exkurzu do hodně zajímavých úbočí muziky. Takhle nějak se začal formulovat i vkus Jamieho Scotta.

Jeho táta vyznával staré pardály, namátkou uvedu Jamese Taylora, Cat Stevense nebo Carole King. Svým způsobem jej dost uhranul i soul a to, co se odehrálo v šedesátých a sedmdesátých letech. Z tohoto výčtu patrně vzešla myšlenka na otevírák "Runaway Train", ve kterém se sešla kompletní inspirační linie. Jamie má neškolený hlas, který prolítává až do výšek, v nichž si není tolik jistý. Na druhou stranu přesně ví, jak si napsat melodii, aby to zamaskoval.

Když často vysedával v parku se svou akustickou kytarou, určitě dlouze přemýšlel o teoriích, jakého správného konce se chytnout. Nejprve tu byly singly "Just" a "Searching", ty ho u minulého vydavatele k desce nedovedly. Jamie Scott to nevzdal a do třetice mu to s chytlavou "When Will I See Your Face Again" vyšlo. V této písničce se našel a otevřely se možnosti pro debut "Park Bench Theories". Na desce se potkává akustika, smyčcová a dechová aranžmá a naléhavost Jamieho projevu ("Standing In The Rain" nebo "Wipping Willow"). Hrubšího hrábnutí do kytar se tu nedočkáte, je to spíše křehký sen o květinové éře v současném pojetí.

"Park Bench Theories" je průletem mezi tím, co pro někoho může znamenat nespecifikovaný prostor mezi Jeffem Buckleyem a Stevie Wonderem. Ta deska je příjemná na poslech. Scott je mladý písničkář, který si to z onoho parku vyšlapuje přímo k vám.